./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Dopisy z Ameriky

Rád bych na úvod řekl, že mi můj otec, William O. Johnson, mnohokrát vyprávěl, že Čechoslováci jsou nejpřátelštější a nejuznalejší národ, s nímž se setkal, a že si jich bude ve svých vzpomínkách vždy vážit.
   Můj otec se narodil v malém městě na kentuckém venkově v roce 1925. Své vzdělání ukončil v roce 1942 a začal pracovat ve společnosti Wright-Patterson v Ohiu, kde jako technický analytik zpracovával posudky stavu motorů letadel sestřelených na začátku války. V továrně však nepracoval dlouho a ve věku 17 let se vrátil domů, aby mohl působit na nedaleké univerzitě (nyní Western Kentucky University). 
   V roce 1943 byl povolán do Armády Spojených států a do ozbrojených sil nastoupil ve Fort Benjamin Harrison ve státě Indiana. Po přezkoušení a provedení posudků byl odeslán do Camp Chaffee v Arkansasu a stal se příslušníkem nově utvářené 16. obrněné divize. Tento útvar se měl stát součástí Třetí armády generála Pattona a procházel tvrdou přípravou ve výcvikovém prostoru Ozark v Arkansasu, protože zdejší terén se blížil terénu v západní Evropě. 16. divize cvičila bojovou činnost, ženijní a demoliční úkoly, útok a obranu vytýčeného prostoru a řadu dalších dovedností, které mohli její vojáci potřebovat, pokud se měli postavit německé armádě a tuto zcela a s konečnou platností porazit.
   Můj otec byl zařazen jako velitel průzkumného družstva velitelské roty 26. tankového praporu 16. obrněné divize. V této funkci vedl družstvo průzkumníků, kteří se měli pohybovat předsunuti před silami divize, vstupovat za nepřátelskou linii a zjišťovat a mapovat postavení, pohyb a sílu nepřítele a informovat o nich a o dalších skutečnostech důležitých pro provedení účinného útoku na nepřítele hlavní síly divize. Většina průzkumné činnosti se odehrávala pod rouškou tmy a družstvo mého otce se proto učilo všechny formy rychlého a tichého zabíjení tak, aby bylo možno německé hlídky a stráže zlikvidovat, aniž by dokázaly varovat další německé vojáky, kteří by se případně nalézali poblíž. Stále mám malou dýku, kterou s sebou otec kvůli tomu celou válku nosil.
Protože se družstvo pohybovalo předsunuto před hlavními silami divize, bylo vycvičeno také ve zjišťování a zneškodňování různých typů německých min a nástražných pastí, aby tak mohlo připravit cestu pro zbytek divize. Otec mi vyprávěl, že při čištění minového pole ve Francii jeden voják vedle něj zakopl o nástražný drát, který neviděl. Drát tam však naštěstí byl tak dlouho, že prorezavěl, takže místo odpálení miny praskl. Když jim bylo řečeno, jaké měli štěstí, otec prohlásil, že to není štěstí. Věřil, že jsou pod ochranou Boží proto, aby mohli dokončit úkol a pomoci při osvobozování nevinného lidu tyranizovaného Němci.
   Po výcviku v Arkansasu byla divize naložena na vojenský vlak a po železnici odeslána do New Yorku, kde nastoupila na lodě seřazené do konvoje přes Atlantský oceán. Přistála ve Francii, kde byla docvičena a zahájila svou bojovou činnost. Po přistání ve francouzském Le Havru byl 26. tankový prapor přesunut do města Etretat na francouzském pobřeží, kde měl odstraňovat minová pole, která zde německá armáda zanechala pro zpomalení amerického postupu. Zde se jednotka naučila odhalovat, vytyčovat a zneškodňovat všechny druhy německých min.
Po tomto výcviku se 16. obrněná divize přesunula přes Francii a jednotka mého otce, 26. tankový prapor, pak po pontonových mostech překročila Rýn do Německa. Po přesunu přes Německo se 16. obrněná divize spojila se zbytkem Třetí armády pod velením generála Pattona poblíž západní československé hranice. Během postupu divize byla průzkumná rota 26. tankového praporu předsunuta a pátrala po německých silách. To se dělo takřka výhradně v noci tak, aby jednotka unikla odhalení německými oddíly. Otec vyprávěl, že jeho družstvo překračovalo německé linie, mapovalo německá postavení a informace podávalo velitelství, kde se dále předávaly velitelům jednotlivých útvarů.
  V noci z 5. na 6. května 1945 můj otec vedl jednotku složenou ze dvou lehkých tanků, čtyř jeepů a dvou polopásových vozidel při průzkumném úkolu ve směru na Plzeň. V polopásových vozidlech jeli armádní zdravotníci a otec je odeslal zpět do prostoru velitelství, protože měli přísný rozkaz nezahajovat palbu na německé jednotky, pokud nepůjde o opětování palby. Při zvážení této situace otec usoudil, že zdravotníků nebude třeba, protože v případě střetu by byl malý průzkumný oddíl rychle přemožen a na zdravotnickou pomoc by nebyl čas.
Jak se oddíl blížil k Plzni, otec si všiml, že město, kterého dosáhli, je pod zatemněním a nesvítí žádná světla. V tu chvíli zapomněl na opatrnost a spolu s dalšími třemi vojáky v jeepu a čtyřmi vojáky v dalším jeepu se rozhodl využít tmy, která měla skrýt jejich pohyb, a vstoupit do města a prozkoumat jeho okrajové části. Když zatočili za roh do další ulice, náhle se v celé této ulici rozzářily pouliční lampy. Vojáci s jeepy okamžitě couvli a vyskočili, aby zaujali obranné postavení. Otec vyprávěl, že k nim přišel policista a začal všechny americké vojáky objímat. Táta mu řekl, že je třeba hned zhasnout všechny lampy, aby se jejich postavení nevyzradilo nepříteli. Nemluvil česky, ale puškou gestikuloval směrem k lampám s tím, že je třeba je vypnout. Lampy byly zhasnuty a otec se mohl policisty vyptat na německé síly v této oblasti. Policista trochu hovořil anglicky a dokázal průzkumné jednotce říci, že Němci ve městě sice stále jsou, avšak jejich největší část ho již opustila.
Po získání těchto informací se otec s jednotkou vrátil na americkou linii a informace předal na velitelství 26. tankového praporu 16. obrněné divize. To bylo již velmi časně ráno 6. května 1945, slunce ale ještě nevyšlo. Podle rozkazu z velení divize nařídil plk. Charles Noble, velitel bojového uskupení B při 16. obrněné divizi, zahájit útok na Plzeň. Po příjezdu do Plzně se 16. obrněná utkala s německými silami ve městě a po nepříliš intenzivním boji přijala kapitulaci přibližně 8 500 německých vojáků. Otec vyprávěl, že Plzeňané spustili největší oslavu, jakou kdy viděl, jásali a mávali na americké jednotky projíždějící městem. Po příjezdu do středu města se táta náhle dostal do palby německých odstřelovačů a obyvatelům města bylo řečeno, aby se ukryli, zatímco vojáci likvidovali německé odstřelovače. Jeden otcův přítel, svobodník James Hoffman z Pensylvánie, zabil dva odstřelovače v kostelní věži. Po likvidaci odstřelovačů propukly oslavy nanovo.
Táta zůstal v Československu přibližně do září 1945, kdy byla jeho jednotka přesunuta do německého Deggendorfu. Do Československa se mnohokrát vrátil při doručování armádních depeší, a kdykoli mohl, navštěvoval zde místní občany, s nimiž se předtím spřátelil. V říjnu 1945 byl převelen do Francie do Camp Pall Mall, kde čekal na návrat do Spojených států. Ve Francii byl až do začátku roku 1946, kdy se na lodi třídy Liberty vrátil do Spojených států. Přistál v New Yorku a byl přidělen do Camp Kilmer ve státě New Jersey, kde čekal na propuštění z Armády Spojených států. Po ukončení vojenské služby se vrátil ke svým rodičům na venkov do Kentucky. Přestěhoval se do města, kde nyní bydlíme (Louisville, Kentucky) a v roce 1948 si vzal mou matku. Pracoval jako obráběč v továrně na výrobu traktorů International Harvester. S matkou měli čtyři děti: tři syny (Larryho Johnsona, Barryho Johnsona a mne, Kena Johnsona) a dceru (Beverly Johnsonovou, která zemřela v roce 2005). Na svého otce a na jeho službu za druhé světové války jsme velmi hrdí. Celý můj život mi o válce vyprávěl, dokud jej nemoc nepřipravila o paměť. Chtěl bych, abyste věděli, že říkával, že Čechoslováci budou mít v jeho srdci vždy zvláštní místo.

<< Zpět