./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Vražda na Konopišti

Byl 19. duben 1945. Do konce války v Evropě zbývaly necelé tři týdny a americké a britské letectvo s neutuchající silou ničilo jeden cíl za druhým. Do zorného úhlu plánovačů se stále častěji dostávala také místa ležící na území tehdejšího protektorátu. Své by o tom mohla vyprávět například Plzeň, která byla během války bombardovaná nejméně desetkrát.
Toho dne se nad městem odehrál pozoruhodný příběh, jehož hlavním protagonistou byl americký letec R. A. Norvell, příslušník 490. bombardovací skupiny 8. letecké armády. Děj Norvellova příběhu se začal odvíjet v ranních hodinách 19. dubna 1945, kdy „Mocná osmá“ vyslala nad severočeské Ústí nad Labem a západočeské Karlovy Vary na dvě stovky „létajících pevností“. Cílem byla nádraží, jejichž zničením měla být paralyzována veškerá železniční doprava v českém prostoru, kde se stále nalézala obrovská německá armáda.
Bombardovací svaz 93. bombardovací perutě, jehož součástí byly i stroje od 490. bombardovací skupiny, se pohyboval v prostoru středočeské Příbrami, když se na scéně objevily německé proudové stíhačky Me 262 Schwalbe. Patřily k obávané Jagdgeschwader 7, která se na území předmnichovského Československa přemístila v polovině dubna 1945. Jednou z mnoha základen, na kterých byly „turbíny“ v tomto čase rozmístěné, se stala Plzeň. Jistě také proto část bombardovacího svazu, který na Plzeň udeřil 25. dubna 1945, dostala za úkol nebezpečí představované „Švalbinami“ definitivně zlikvidovat.
Německá stíhačka zahájila palbu, jejíž obětí se stal stroj nadporučíka Stovalla. Silně poškozenou „létající pevnost“ postupně opustili na padáku všichni muži. Prázdný bombardér ještě chvíli letěl, až se nekontrolovaně zřítil k zemi na Křivoklátsku. Další Fortress explodoval krátce poté, co byl poničen 30mm střelami vypálenými jednou z „turbín“ od JG 7. Celá posádka poručíka Snydera zemřela buďto v troskách bombardéru nebo rukou vrahů na vojenském cvičišti nedaleko Konopiště.
Pohnutý osud posádky P. A. Snydera následovali muži nadporučíka Norvella. Jeho „B-sedmnáctku“ zasáhly střely z proudové stíhačky do obou motorů pravého křídla. Protože hrozilo bezprostřední nebezpečí exploze a nekontrolovaného pádu stroje, vydal Norvell rozkaz k opuštění paluby. Jako první vyskočil z trupu poškozeného bombardéru navigátor Lake, kterého následoval bombometčík Borden a druhý pilot Smith. Další tři příslušníci posádky, boční střelec R. A. Johnson, střelec kulové věže C. B. Johnson a radiooperátor Peter Malires, vyskočili zadními bočními dveřmi. Ven se dostal i zadní střelec Parker. Několik z nich se sneslo na padácích v okolí Vojkova na Sedlčansku, další přistál u Minartic. Všichni byli až na Parkera zajati a převezeni na nedaleké cvičiště zbraní SS. Seržant Malires byl krátce po přistání dopaden maďarským vojákem, který proti němu použil zbraň a těžce ho zranil. Peter nedlouho poté zemřel.
Jeho druhy zatím čekaly hodiny nejistoty, co bude dál. Nikdo z nich netušil, že zanedlouho jejich krev prolijí muži v černých uniformách. Seržantu Parkerovi se před hlídkami podařilo zmizet v lesích, kde se pak po několik dnů ukrýval. Při svém postupu na západ přešel řeku Vltavu, až úplně vysílený dorazil na nádraží do Tochovic ležících několik desítek kilometrů od místa dopadu. Tady ho nalezl železničář František Pařízek. Tento dobrý Čech ho poté až do konce války ukrýval.
Zajatí letci z posádky poručíka Snydera a nadporučíka Norvella byli dopraveni na Konopiště, kde se v hotelu ležícím nedaleko zámku nacházelo velitelství zdejšího výcvikového prostoru zbraní SS. Po výslechu nařídil přítomný generálmajor SS Alfred Karrasch jejich zastřelení. K zavraždění skupiny mladých amerických letců došlo ještě 19. dubna 1945 v nočních hodinách.
V tu dobu byl již v německém zajetí také jejich velitel nadporučík Robert Norvell. Zatímco sedm jeho mužů vyskočilo, on zůstal na palubě poškozené „létající pevnosti“. Společnost mu v tu chvíli dělal jen mechanik seržant Snyder. Hořící bombardér pokračoval v přímém letu na západ a oběma mužům se dokonce podařilo dostat pod kontrolu oheň. Když se jejich těžce poničený stroj dostal až nad Plzeň, bylo jasné, že půjde dříve či později k zemi. Oba proto vyskočili a o chvíli později přistáli v Plzni – Doudlevcích, kde se nalézala pobočka Škodových závodů. Právě ta továrna, která zřejmě byla cílem jiných bombardérů od „Mocné osmé“ pouhý den předtím. Jejich stroj mezitím odletěl z prostoru nad Plzní a zmizel neznámo kam. Snad dopadl až na česko-německém pomezí nebo na území předválečného Německa.
Robert si při dopadu poranil nohu a musel být ošetřen. Spolu s W. S. Snyderem byl zajat a konce války se dočkal v zajetí. Netušil však, jaký hrozný osud potkal jeho přátele, s nimiž před osudným letem absolvoval úctyhodných 27 bojových misí.
Desítky let po skončení války se k této tragické události vrátil ve svých vzpomínkách: „Když naše skupina ukončila výcvik a školitelé uznali, že můžeme jít bojovat, nalodili jsme se spolu s mnoha pěšáky na loď a ta nás po osmi dnech plavby dovezla do Anglie. Tady jsem se stal velitelem „létající pevnosti“, kterou posádka přejmenovala na „Little Red’s Wagon“, asi proto, že já byl menší postavy a zrzavý a aby toho nebylo málo, nazrzlé vlasy měl i náš druhý pilot. Až do osudného 19. dubna 1945 jsme absolvovali 27 misí. Útok na Ústí nad Labem byl naším posledním náletem. Pro většinu z nás to byl bohužel i poslední den v životě.
Během letu byl klid, žádný Flak ani stíhačky. Netrvalo to však dlouho a na scéně se objevily „turbíny“ Me 262. Náš zadní střelec je uviděl a zahájil po nich palbu. Tu ale opětovali i Němci. Jeden 30mm granát proletěl křídlem poblíž motoru č. 2 a pak explodoval. Výbuch vyřadil z provozu jeho ovládání. Druhý pilot a já jsme se snažili udržet letadlo ve směru, stroj se ale stále odkláněl od přímého letu. Vrtule se točila ve vysokých obrátkách a velmi silně letadlo táhla. Zadní střelec na mne volal, že kolem něj šlehají plameny. Pak jsem je uviděl i já. V tu chvíli mi došlo, že formaci neudržíme a navíc může co nevidět explodovat nádrž. Proto jsem nařídil posádce opustit letoun. Abych měl jistotu, že všichni rozkaz slyšeli a těžce poničený stroj opustí, měl palubní mechanik chvilku počkat a na vlastní oči se přesvědčit, že v letounu již nikdo kromě nás dvou není. Já se mezitím snažil držet stroj v přímém letu. Mechanik po chvíli přišel a řekl, že mašina je prázdná. Zajistil jsem klapky do přímého směru a zapnul autopilota. Vyhlédl jsem z okénka a viděl pod sebou sedm otevřených padáků. Oddechl jsem si. Teď ještě vyskočíme my a je to.
Jen kdybych ale tušil, co čeká na mé kamarády tam dole. Teprve mnohem později jsem byl informován o tom, že byli zastřeleni. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Dozvěděl jsem se to od našeho zadního střelce seržanta Parkera, kterému se útěk před samozvanými katy podařil. Řekl, že když dopadl na zem, nemohl se vůbec zorientovat, a tak prochodil dvě až tři noci sem a tam, jen aby nebyl zadržen. Když už nemohl dál, byl nalezen českým vlastencem, který ho nejen nakrmil, ale i ukryl před okupační mocí. U něho se také dočkal svobody.
Spolu s mechanikem jsme zůstali po seskoku kamarádů v trupu letadla ještě asi pět minut, když se naše „létající pevnost“ dostala nad Plzeň. Sebral jsem své věci a vyskočil z výšky asi 15 000 stop nad nějakou ulicí. Chvíli jsem padal volným pádem, až se padák naštěstí bez problému otevřel a naplnil vzduchem. Najednou jsem ale dostal hrozný strach. Co když po nás začnou střílet? Proto jsem vší silou začal tahat za lana, jen abych se ve vzduchu co nejvíce pohyboval. V noze jsem ucítil silnou bolest. Byl jsem zasažen střepinou, kdy k tomu došlo, ale nevím.
Snášel jsem se nad ulicemi a ze dvorů se na mne dívaly děti, které si tam hrály. Když už to vypadalo, že na jednom takovém dvoře přistanu a já dostal strach, že dopadnu na nějaký plot, stáhl jsem polovinu padáku a šel hned dolů. Dopadl jsem na kamenné dláždění ulice, po které jezdila tramvaj. Chtěl jsem vstát, bolavá noha to ale nedovolila. Netrvalo dlouho a objevily se dva až tři vojenské osobní automobily. Vyskočilo z nich několik důstojníků, z nichž jeden byl od letectva a druhý od SS. Muž sloužící u Luftwaffe hovořil nejen dobře anglicky, ale byl naštěstí i natolik razantní, že esesmanovi důrazně vysvětlil, že jsem jeho zajatec. Nakonec jsem mu předal svoji osobní zbraň a dokonce i pilotní odznak.
Konečně jsem se dostal na ošetřovnu. Noha hrozně bolela a já byl rád, že mi ji lékař obvázal. Druhý den jsem byl převezen do nemocnice, kde zraněnou nohu zdravotníci zpevnili dlahami. Udělali to však špatně a já si s sebou nesu následky zranění dodnes. Byl jsem tady několik dnů a zažil na vlastní kůži nálet. Přestože nemocnice nebyla zasažena, spadla poblíž bomba a přerušila vodovod a elektřinu. Její vedení proto rozhodlo, že budeme evakuováni. Naložili nás do vlaku, který ale během jízdy napadla „P-padesát jednička“ a vyřadila lokomotivu z provozu. S obtížemi jsme se nakonec dostali až do Klatov, kde jsme se měli lépe než v plzeňské nemocnici. Měli jsme postel a také ošetřování bylo lepší. Protože se vědělo, že v nemocnici jsou zranění američtí vojáci, stávalo se nám, že za námi chodili mladí Němci a ptali se, jak se mají zachránit. A my jim odpovídali jen: „Prostě se vzdejte“.
Konečně nastal mír. Zachránila nás Pattonova 3. armáda. Naši vojáci se o nás postarali, naložili nás do letadel a převezli do Francie a nakonec do Anglie, kde jsem byl operován. Byl jsem prý jejich poslední pacient. Nemocniční lodí jsem se pak dostal až do Bostonu. Ve Státech jsem prošel ještě několik nemocnic a podrobil se dalším operacím. U letectva jsem nakonec sloužil celkem 27 let a létal s různými letadly.“

<< Zpět