./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Návrat do země předků

Na květen roku 1945 v okolí Plzně vzpomíná také Richard J. Petranek, příslušník 593. zdravotní roty, jehož tatínek, rodák z Plané, odešel před 1. světovou válkou z Čech do Ameriky. Hříčkou osudu se Richard poprvé podíval do otcovy vlasti během dlouhé a spletité cesty s americkou armádou – v roli osvoboditele. O svých tehdejších zážitcích vypověděl následující:
„Dne 31. července 1944 jsme se vylodili na Omaze, odtud nás válka po několika měsících zavedla až do Plzně v Československu. 7. května 1945 jsme se zrovna nacházeli v polích nedaleko nějakého rybníka kus za Plzní. V tu dobu čítala naše jednotka asi 30 mužů. Tehdy jsem se setkal s příbuznými ze strany mé matky. S tetami, strýci a bratranci, kteří měli spoustu otázek ohledně příbuzenstva ve Spojených státech. Jejich pohostinnost byla srdečná, ale krátká, protože jsme mohli zůstat jen několik hodin.
11. května 1945 se velitel mé roty dozvěděl o mém dědečkovi žijícím nedaleko a zeptal se mě, jestli bych se s ním chtěl setkat, pokud ho vypátrám. Následujícího dne jsem se tedy se svým kamarádem Wally Feltenem vypravil na několik desítek kilometrů dlouhou cestu do Plané v Československu, abych ho i s rodinou našel. Cestou jsme narazili na ruskou kolonu sestavenou z vozidel tažených koňmi a z džípu o třech pneumatikách! Přejížděli jednosměrný most a my si s nimi krátce popovídali. Byli přátelští a poradili nám, kudy dál. Vyměnili jsme si pár slov, než jsme opustili tuhle armádu 19. století.
Poté jsme vjeli do Plané, kde jsme potkali malého chlapce a zeptali se ho, jestli zná rodinu Petránků. V radostné náladě se rozběhl ulicemi a křičel: ,Amerika je tady!‘ V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že je to můj bratranec. Samozřejmě, že nás zavedl dolů ulicí k dědovi Petránkovi, otci mého tatínka Louise Petranka, který odešel sám do Spojených států v roce 1911. Věru, byli jsme nadšeni a překvapeni, že vidíme jeden druhého, objímali jsme se, vyptávali, znovu objímali a jejich pohostinnost byla hřejivá a milující. Zdrželi jsme se jen několik hodin a nechali jim asi tři sta dolarů v německé měně, kterou jsme zabavili, ale nevěděli jsme, zda se tehdy ještě dala použít. Snad jim to alespoň na nějakou chvíli pomohlo.
Dne 25. května 1945 jsme odjeli do Aichachu v Německu, kde jsme zůstali čtyři měsíce, než jsme se vrátili domů do USA.“

<< Zpět