./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Ve víru války

Po devíti dnech na moři jsme na počátku března 1945 přistáli ve francouzském Le Havru. Kdy přesně to ale bylo, nevím. Vzhledem k naší činnosti jsme přestali čas sledovat a ani nebyl přístup ke kalendáři. Navíc jsme dostali rozkaz nevést si deníky. Přesunuli nás do rozsáhlého stanového tábora nazvaného podle cigaret Lucky Strike. Odtud jsme měli postupovat na frontu. Jak nám bylo tehdy řečeno, vedla fronta po řece Rýn. Nizozemsko bylo osvobozeno teprve nedávno. V Belgii se spojenci vzpamatovali z vítězné bitvy v Ardenách. Netušil jsem nic o Anně Frankové, ani o zvěrstvech, která nacisté napáchali. Věděl jsem jen, že se máme pustit do boje s Němci.
Druhý den po vylodění nás naložili na vlak, protože většina cest a mostů byla vyhozena do vzduchu. Vlak projížděl nížinami. Jel jsem úplně stejným dobytčákem, jakým byli do táborů posíláni Židé, pouze nám nezamkli a nezatloukli dveře a do jednoho vagónu nás nenacpali 253. V našem vagónu nás jelo jen deset nebo dvanáct. Cestou do Kolína nad Rýnem a Remagenu, kde byl plánován náš útok, jsme projížděli Amsterdamem.
Vlak se pohyboval pomalu a pak zastavil. Seděl jsem v otevřených dveřích. K vlaku přišla malá holčička. Podíval jsem se na ni. Bylo to v zimě, na zemi ležel sníh a bylo chladno. Holčička na sobě měla růžové šatičky s krátkým rukávem. Neměla kabát, rukavice ani čepici. Nohy měla zabalené v jakýchsi hadrech. Držela kousek papíru, který mi podala. Podíval jsem se dolů na ten drobný obličejík, propadlé tváře a tmavé oči a náhle mi došlo, že je vyhladovělá.
Řekla mi anglicky: „Chocolate?“ Měl jsem čokoládu v přídělu proviantu. Sáhl jsem do kapsy a čokoládu jsem jí podal. Dívka kousek odběhla a pak čokoládu rozbalila. Vlak se začínal znovu dávat do pohybu. Dívka se otočila a pak na mne zamávala. Zamával jsem jí také. Holčičku jsem už nikdy neviděl. Nevím, jestli přežila. Vůbec poprvé jsem ve svých mladých letech viděl někoho hladovět. Bylo to pro mě zásadní v tom, že jsem si náhle uvědomil, že ve válce nejvíce trpí právě děti. Rozhodl jsem se, a to dokonce ještě pevněji než na lodi, že pro porážku nepřítele udělám vše, co bude v mých silách, a že každý rozkaz dobře vykonám.
Vlak zastavil kdesi jižně od Kolína nad Rýnem. Nacházeli jsme se na západním břehu Rýna, Němci na východním. U Remagenu byl ocelový most, po kterém řeku překračovaly vlaky, ale Němci most poškodili, když jej bombardovali, a snažili se jej vyhodit do vzduchu. Most se nakonec zřítil. Ženisté vybudovali plovoucí most ze svázaných člunů, na kterých byla položena trať, aby přes řeku mohly přejíždět jeepy, nákladní vozidla a tanky.
Řeku jsme překročili toho dne v pět hodin odpoledne. Okamžitě začaly přilétat dělostřelecké granáty. Stříleli po nás. Urychleně jsme opustili nákladní auta a rozptýlili jsme se po úpatí svahu. Jimmy DeMarco a já jsme nesli těžký kulomet, což je práce pro dva. Já jsem nesl zbraň samotnou, Jimmy trojnožku s lafetou. Zakopali jsme se a odevšud jsme slyšeli výbuchy granátů a křik raněných. Slyšel jsem, jak naříkají a volají zdravotníky. Za celý život jsem se nebál tolik jako právě tehdy.
Čekali jsme na rozkaz, abychom postoupili přes vrchol kopce. Když konečně přišel, zaváhal jsem. Ne tak Jimmy, který mi byl tři a půl měsíce drahým přítelem. V ten okamžik ho zabili. Zasáhl ho 20mm protiletadlový granát, který se jinak používá proti vzdušné síle. Němci snížili náměr svých kanónů a použili je jako protipěchotní zbraň. Špička granátu při kontaktu s cílem exploduje. Takto jsem hned první večer přišel o nejlepšího přítele.
Vzpomínám si také na útok na muničku ve městě Düsseldorf, při němž jsme získali zajatce. Dva z nich jsem hlídal, seděli v rohu s rukama za hlavou. Jeden z nich byl ještě mladší než já a plakal. Náhle byl podniknut protiútok, při kterém jsme byli obklíčeni a museli jsme se probojovat ven. Můj poručík vstoupil do místnosti a nařídil mi: „Zastřel ty dva! Potřebuju tě tady na obranu postavení.“ Vzpomněl jsem si, že jsem se dříve rozhodl vykonat všechny rozkazy, které obdržím. Řekl jsem: „Pane, ale oni se vzdali.“ A on odpověděl: „To je mi jedno. Zastřel je. Je to rozkaz!“
Neuposlechnutí rozkazu se za války trestá polním soudem. Trestem může být i smrt. To jsem věděl. Ale pomyslel jsem si, že existuje vyšší autorita a řekl jsem: „Pane, to neudělám.“ Poručík mi sebral pušku a oba zajatce na místě zastřelil. „Pojď se mnou,“ vyštěkl. „Budu to hlásit. Pošlu tě k polnímu soudu za neuposlechnutí rozkazu.“ Hlášení se už nedožil, v té bitvě ho zabili. Mnohokrát jsem o tom od té doby přemýšlel. Jsem tak rád, že jsem ten rozkaz neuposlechl. Nebyl bych jinak přesně stejný jako nacisté, kdybych jen poslouchal rozkazy?
Byli jsme zařazeni do třetí armády generála Pattona, která sestávala ze spousty tanků a jeepů. Někdy jsem se na tancích vezl. Když jsme projížděli Černým lesem ve východní části Německa, pěchota vyzbrojená puškami šla pěšky po krajnici a já jsem seděl na tanku. Velitel tanku nechal svůj horní poklop otevřený a někdy jsme si povídali. Mým úkolem bylo dávat pozor na raketové útoky. Němci měli ve zvyku zastavovat naše postupující kolony barikádami. Když jsme zastavili a snažili se vymyslet, kudy dál, Němci na nás zaútočili raketami, kterými odstřelili kola a pásy tanku, čímž tank znehybnili. Když jsme narazili na německou barikádu, rozstřelovali jsme ji granátem z děla tanku.
Ve středu 9. dubna 1945 (toto datum jsem zjistil později, tehdy jsem je neznal) bylo po dešti a stále bylo zataženo. Naším cílem pro tento den byl útok na město Výmar ve východním Německu a jeho obsazení. Bylo to krásné městečko, ležící v údolí, obklopené poli, s výraznými věžemi kostelů. Ve vzduchu se vznášel příšerný puch. Nikdo přesně nevěděl, o co se jedná. Nedokázal jsem zápach identifikovat, ale připomínal mi potravinářský závod Fox Food nedaleko našeho domu, kam otec vozíval uhynulá zvířata.
Na jedné straně města ležel hustý les. Při pohledu polním dalekohledem naši velitelé viděli něco jako plot s ostnatým drátem nebo zátarasy, možná zajatecký tábor. Mysleli si, že by v něm mohli být nějací Američané či Angličané. Náš velitel řekl: „Vy čtyři od kulometů“, to bylo vše, co zbývalo z našeho šestnáctičlenného družstva, „běžte to omrknout.“ Uposlechli jsme rozkazu.
Připravili jsme se k provedení útoku. Nikdo ale nestřílel, všude byl klid. Plížili jsme se mezi stromy. Nikdo uvnitř netušil, že tam jsme, tak nenápadní jsme byli. Dostali jsme se až k plotu z ostnatého drátu. Byl obrovský! Nejméně čtyři metry vysoký. Viděl jsem strážní věž, ale nikoho v ní. Viděl jsem zděnou budovu s vysokým komínem, z níž, jak se zdálo, ten příšerný puch vycházel. Za plotem stála spousta dlouhých hnědých přízemních budov. Nikde nikdo. Ostnatý drát byl natažen na bílých izolátorech, takže bylo jasné, že dráty jsou pod proudem a že na ně nesmíme sahat.
Měli jsme s sebou tzv. táhlou nálož, což je dlouhá trubka naplněná výbušninou, která se zasune pod zátaras s ostnatým drátem a odpálí se. Ostré kovové střepiny, které se výbuchem uvolní, drát přestřihnou a vytvoří průchod. S sebou jsme měli dvě tyto nálože. Sešroubovali jsme je, zatlačili pod plot a odpálili. Po výbuchu z budov vyběhli strážní a začali po nás pálit, ale úplně jsme je zaskočili. Vůbec netušili, že tam jsme. Byli to němečtí příslušníci SS. V nastalé přestřelce byl raněn jeden můj přítel. Zabili nebo zajali jsme čtrnáct příslušníků SS.
Když střelba ustala, všechny stráže jsme sehnali dohromady a na podporu nám přijela celá naše jednotka. Vběhli jsme do každé z nízkých budov, jestli tam nejsou stráže. Do těch míst by žádný strážný nevkročil. Na to, co jsme zde našli, jsem nebyl připraven – lidské bytosti, ze kterých byly téměř kostry. Viděli jste snímky řad několikapatrových paland, kdy do jedné budovy bylo namačkáno dvanáct set lidí, kteří měli pro hygienické účely pouze kbelík v rohu. Ten zápach byl strašný. Říkali jsme: „Vyjděte ven! Jste volní!“ Nerozuměli nám. Tehdy jsem to nevěděl, ale teď už vím, že se všichni shromáždili, aby si vzájemně poskytli útěchu. Donesly se k nim řeči, že se nacisté před příjezdem Američanů chystají vyhodit tábor do vzduchu a zničit všechny důkazy. Když uslyšeli námi způsobený výbuch, mysleli si, že demolice začala.
Když jsem procházel mezi řadami paland, vynořily se z nejnižšího patra dvě útlé paže a ovinuly se mi kolem nohou. Pohlédl jsem do další vyhladovělé tváře. Slabý hlas se zeptal: „Amerikanisch?“ „Ano! Ano!“ řekl jsem. „Jste volní! Běžte jim plivnout do tváře!“ Ale nikdo z nich to nedokázal. Neuvěřili byste, jaké strašlivé, strašlivé věci jsme zažili. Nedokážu je ani popsat.
Toto byl koncentrační tábor Buchenwald poblíž dnešního německého Výmaru. Ta zděná budova byla krematorium, v němž nacisté pálili těla. Při našem příchodu bylo v táboře 18 000 vězňů. Co mohli čtyři lidé udělat pro tolik vězňů? Co mohlo udělat těch tři sta padesát lidí, kteří přišli po nás? Nebo tisíc lidí? Velmi málo.
Viděl jsem pitevnu s nádobami a láhvemi s částmi těl. Viděl jsem tetované kůže vězněných, které zde byly proto, že velitelova žena je sbírala a vyráběla z nich stínidla lamp a pergamen. Zvrhlost? Neuvěřili byste důkazům děsivé zvrhlosti, která zde probíhala. Těla byla nakupena na sobě a hnila v místnostech a podél budov, protože dosud nebyla spálena. Byla zde přibližně třímetrová hromada lidského popela, který v zimě stráže nutily vězně rozhazovat po chodnících, aby esesesáčtí strážci neuklouzli na ledu. Ta zrůdnost je nepředstavitelná.
V Buchenwaldu jsem byl v roce 1945 čtyři nebo pět dní, ale válka stále pokračovala. Dostali jsme rozkaz vyrazit a znovu se spojit s naší jednotkou. Stalo se tak na československých hranicích. Již předtím politici a jiní rozhodli, že Československo obsadí Rusové. Generál Patton s tím vůbec nesouhlasil. Chtěl projít až do Prahy.
Útok na Cheb, první město na druhé straně československé hranice, nařídil Eisenhower. Prošli jsme sice napříč celým Německem, ale Němci stále vedli válku v Československu. Na město jsme tedy zaútočili a nastala těžká, devítihodinová bitva.
Když jsme dorazili na okraj města, zjistili jsme, že do svahu byl proveden hluboký zářez pro železniční trať. Most byl vyhozen do vzduchu, takže naši pěšáci museli pro vstup do města sejít po jedné straně kopce, přejít trať a probojovat se do svahu. Těsně pod vrcholem umístili Němci kulomet, který nás neustále zasypával palbou. Abychom mohli do města vstoupit, museli jsme kulomet zlikvidovat.
Blížil se soumrak. Němci se nacházeli těsně pod západním horizontem a prakticky nebyli vidět. Pěšáci naléhavě potřebovali dostat se do města před příchodem tmy, ale nemohli se hnout, dokud neumlčíme nepřátelské kulometčíky. Kdykoli Němci zahájili palbu, naši vojáci se museli krýt. Nedokázali pro nás přesně určit, odkud nepřátelská palba vychází. Sami jsme se zdráhali poskytnout jim krycí palbu, protože by se tím vyzradilo naše vlastní postavení. Rozhodl jsem se přesunout se po pravém křídle. Karabinou (kompaktní puškou) jsem chtěl střílet směrem, o němž jsme se domnívali, že se tam nachází nepřítel. Doufal jsem, že záblesky mých výstřelů na sebe přitáhnou nepřátelskou palbu a odhalí pozice nepřítele. Pokud by mne nezasáhli, se svým novým kolegou, kulometčíkem jménem Arvazu, bychom pak vlastním kulometem mohli Němce vyřídit. A fungovalo to!
Město Cheb jsme dobyli a Češi nám připravili radostné uvítání, tak odlišné od zachmuřeného postoje obyvatel Německa. V městském parku dnes stojí památník hrdinům, který je věnován dni osvobození města a naší 97. pěší divizi. O život zde však bohužel přišel další můj přítel z Loganu, s nímž jsem nastoupil do armády, ačkoli sloužil v jiné jednotce. Jmenoval se Perry Humphries.

<< Zpět