./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Čechoslovák za invaze v Normandii

V noci z 5. na 6. června 1944 byla zahájena jedna z nejsložitějších vojenských operací všech dob – invaze v Normandii. Spojenecká vojska vší silou zaútočila na legendami opředený Atlantický val, prorazila ho a začala budovat předmostí. Přesně o 11 měsíců později, krátce po osmé hodině ranní, zastaví na plzeňském náměstí americké Shermany. Nacistická nadvláda se tím, alespoň pro Plzeňany, stane definitivně minulostí.
Plzeň si prožila oproti jiným městům v protektorátu válečných hrůz více než dost. Přispěla k tomu především Škodovka, největší dodavatel zbraní pro Říši. Město po válce oplakávalo stovky obětí, bylo tady ale také mnoho těch, kdo uposlechli hlasu svědomí a odešli za hranice, aby se zbraní v ruce bojovali proti Hitlerovi.
Byl mezi nimi i Josef Prokopec. Už v létě 1939 tento dvacetiletý absolvent akce „Tisíc nových pilotů republice“, který se vyškolil u plzeňského Západočeského aeroklubu, utekl do Polska, aby se přihlásil u tehdy se rodícího československého vojska v zahraničí. V tu chvíli asi sotva tušil, že bude trvat dalších pět let, než usedne za knipl bojové stíhačky. Když v září 1939 vtrhl do Polska hitlerovský Wehrmacht a z druhé strany stalinská vojska, musel spolu s dalšími Čechoslováky prchat dál. Nakonec skončil až v Sovětském svazu, kde řadu měsíců čekal na transport do Anglie. Poté následovaly letecké školy v Anglii a Kanadě. U bojové squadrony se objevil až v únoru 1944. Čtvrt roku poté nastal čas pro zahájení Dne D.
Bylo půl páté ráno, 6. června 1944, když byla v Appledramu na základně čs. stíhacích letců vyhlášena bojová pohotovost. V tu dobu již v Normandii naplno propukly boje mezi spojeneckými výsadkáři a německými obránci. K francouzskému pobřeží se nezadržitelně blížila největší flotila, jakou kdy kanál La Manche spatřil.
„V sedm hodin ráno jsme měli nástup a o necelou půlhodinu déle vyrazily do akce první stroje, aby po následující dny operovaly nad invazním pobřežím. ,Nejdelší den‘ pro nás skončil až ve 22 hodin 35 minut, kdy přistály naše poslední stroje, které byly toho dne vyslány do akce. Úsek, který jsme hlídali, ležel na východě invazního pásma, kde se vylodili Angličané a Kanaďané, zhruba od středu jejich sektoru se zatáčkou doleva, směrem k přístavu Le Havre. Tady byl ,náš‘ invazní prostor, kde jsme se stále dokola točili a dělali těm dole vzdušné krytí. Němce jsme nespatřili, jen naše vojáky. Byla jich hrozná spousta, z invazních člunů proudili na břeh a vyloďovací flotila jako by neměla konce. Spojenečtí vojáci skákali ze člunů do vody a hnali se vpřed. Mezi tím hemžením se na břeh lopotily tanky, nákladní vozy, jeepy a mnoho dalších strojů, o jejichž existenci jsme do té doby neměli ani tušení. Z kokpitů našich ,Spitů‘ jsme měli tohle úžasné ,divadlo‘ jako na dlani. Spatřili jsme i střelbu dalekonosných děl z pobřežních baterií ležících západně od Arromanches. Pro velkou rychlost, výšku a fakt, že jsme se museli starat jak o ty dole, tak o své sousedy, abychom do sebe vzájemně nevrazili, jsme nemohli zjišťovat bližší informace.
Naše přítomnost na bojišti v prvních hodinách invaze díky naprosté absenci strojů Luftwaffe spíše jen morálně podporovala pěšáky v jejich úsilí, neboť hlavní podíl na ničení opevněných pozic nepřítele útoky ze vzduchu převzaly Tajfuny a dvoumotorové Beaufightery od Tactical Air Command. My sami mohli útočit jen tehdy, pokud jsme o to byli požádáni ze země návodčími. Po celý den jsem si nevystřelil ani jednou, situace se však razantně změnila v následujících týdnech.
Ještě před letem jsme během krátkého briefingu získali potřebné údaje o plánovaných cílech a pozicích jednotlivých letců ve formaci. Osudného 6. června 1944 jsem letěl na pozici ,Red Four‘. První stíhačky z naší squadrony vyrazily do akce již po sedmé ráno. Po druhé vlně našich stíhaček šly do akce postupně další tři. Spolu s dalšími piloty od No. 134 Airfield jsem operoval v rámci druhé vlny, která dosáhla invazního pásma kolem poledního. V tu dobu bylo vylodění v plném proudu.
Na západ od britsko-kanadského sektoru zatím probíhaly urputné boje o pláž Omaha. Po překonání břehů Anglie se nám naskytl fascinující pohled na kanál plný malých lodiček i obrovských hladinových plavidel. Šli jsme nad nimi ve výšce minimálně 300 metrů. Bylo pod mrakem a moře bylo neklidné. První let naší formace trval dvě hodiny. Odpoledne jsme šli do akce znovu. Opět jsme pronikli do nitra Francie v úseku mezi pobřežím a městy Bayeux a Caen. Po návratu z akce jsme se odebrali do padákové sekce odevzdat padáky a pak hned bylo hodnocení letu. Sotva jsme si sedli, už tam byl ,Spy‘, a ptal se na vše, co jsme spatřili, jak probíhal let a zda jsme dosáhli nějakých úspěchů. Rozpravě po letu byl přítomen i náš velitel. ,Spy‘ v průběhu invaze zakresloval do mapy postup fronty, takže nejen my, ale i mechanici a další pozemní personál měli možnost sledovat pohyb vojsk, byť jen vzdáleně.
7. června 1944, druhý den po otevření druhé fronty, tragicky zemřel můj kamarád rotný Mirek Moravec, který byl stejně jako já příslušníkem 310. squadrony RAF. Stalo se tak krátce po sedmé hodině při startu na hlídku nad frontou. Toho rána nebyla ideální viditelnost a počasí se ustálilo na 8/10. Nebe bylo zatažené, nic to však neměnilo na faktu, že musíme se stroji do vzduchu doslova za každou cenu. Také na nás a našich Spitfirech do určité míry závisel úspěch Overlordu. Invazní jednotky již sice byly zachycené na pobřeží a pomalu se jim dařilo rozšiřovat předmostí, stále ale byly velmi zranitelné a existovala reálná hrozba, že budou zatlačené německými pancéři zpět do moře. Následky by byly katastrofální. Všechny tři československé stíhací squadrony byly toho dne třikrát na hlídce a snažily se blokovat nebe nad invazním prostorem před útokem nepřítele.
První vlna startovala po sedmé hodině ranní. Krátce poté, co se Mirek se svým strojem odpoutal od dráhy a vznesl se do vzduchu, zamával křídly ostatním letcům, že se zřejmě pro poruchu vrací. Nasadil na okruh, ale protože ve stejné době startoval jiný stroj, nemohl ihned přistát. Toto zdržení se mu stalo osudným, neboť jeho Spitfire se vzápětí ve vzduchu propadl a šel i s vysunutým podvozkem a klapkami k zemi jako kámen. Letoun dopadl asi půl kilometru od dráhy letiště Appledram. V troskách zůstalo uvězněno Mirkovo tělo. Ihned k němu dorazil záchranný oddíl, Mirek však už nejevil známky života. Zlomil si vaz. Byli jsme tehdy oba stejně staří, absolvovali stejnou cestu za svobodou a dokonce i shodné pilotní školy.
Náhlý odchod mého kamaráda na mě hrozně zapůsobil. Přestože byla válka a my denně dávali všanc své životy, nemohl jsem se s Mirkovým krutým osudem vyrovnat. Všude mi chyběl. Nebyl jsem jistě sám, koho jeho smrt zasáhla,“ uvedl Josef Prokopec.
Až do posledních okamžiků svého života Mirek Moravec nevěděl, co strašného postihlo jeho rodinu z pražského Žižkova dva roky před tím v době tzv. heydrichiády. Celá vlastenecky smýšlející rodina se aktivně zapojila do protinacistického odboje. Když se v Praze objevili českoslovenští výsadkáři připravující atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, stal se jejich byt zpravodajskou buňkou i velitelským stanovištěm. V bytě rodiny Moravcových nalezli dočasný úkryt parašutisté Josef Valčík (desant Silver A) a Jan Kubiš (desant Anthropoid), stávalo se však, že zde najednou bylo i pět výsadkářů vyslaných z Anglie plnit zpravodajské úkoly a především vykonat ortel vynesený nad katem českého národa. V noci z 25. na 26. dubna 1942 se Valčík s Kubišem spolu s několika dalšími výsadkáři pokusili navést britské bombardovací letouny na plzeňskou zbrojovku Škoda. Akce s krycím názvem „Canonbury“ však vyšla naprázdno a parašutisté se opět stáhli do Prahy. V pražských ulicích si Gabčík s Kubišem počkali 27. května 1942 na Heydricha a vykonali rozkaz, který obdrželi v Anglii. Němci pak rozpoutali teror, se kterým se česká společnost vyrovnávala ještě řadu let po válce.
Bylo 17. června 1942, když do domu č. 7 v Biskupcově ulici v Praze na Žižkově vtrhlo gestapácké komando. Když pronikli do bytu č. 17, hledané parašutisty zde nenašli. Ve zmatku, který v tu chvíli v bytě panoval, se Mirkova maminka Marie otrávila kyanidem. Komisaři Herschelmann, Chalupský, Bitter a další však zadrželi Aloise Moravce, Mirkova otce. Mladší bratr Vlastimil, zvaný Aťa, byl v té době v Písku. Gestapo ho odtud vylákalo do Prahy a ihned zatklo. Stejný osud stihl i jeho snoubenku Věru Löblovou, která byla zadržena německými bezpečnostními orgány i s bratrem a matkou.
Vlastimilovi bylo pouhých 21 let, když byl nacisty v říjnu 1942 spolu se svým otcem Aloisem zavražděn v Mauthausenu. Mirek přežil svého mladšího bratra o necelé dva roky. O tragickém osudu svých rodičů a bratra nic nevěděl, často na ně ale během svého pobytu v Anglii a Kanadě vzpomínal. Celá Moravcova rodina tak zemřela v boji proti nacismu. „S Mirkem z mého života odešel kamarád, jakého jsem pak již nikdy v Anglii neměl“, dále vzpomínal na první dny invaze v Normandii Josef Prokopec.
„Tři dny po tragické smrti Mirka Moravce absolvuji opět dvě dvouhodinové mise. Můj ,Spit‘ jde bezchybně, počasí nám však nepřeje. Ke všemu někteří z nás zjistili, že mají problém s nedostatkem pohonných hmot. Následky jsou pro 134. wing tragické. Když se navečer vracely letouny sesterské 312. squadrony domů, někteří piloti byli zaskočeni hustou mlhou. Dvanáctičlenná formace pod vedením kapitána Vojtěcha Smolíka si dala ,rozchod‘ a stroje se v malých skupinkách začaly probíjet do míst, kde by mohly přistát. Rotný Vilém Nosek, ,dvojka‘ kapitána Smolíka, při hledání vhodné plochy k přistání narazil krátce před sedmou hodinou večerní do země necelé tři desítky kilometrů od domovského Appledramu. Pilot v troskách svého Spitfire zemřel. Velitel roje kapitán Smolík se svým strojem přistál na břicho. Vilém Nosek o pět dnů později spočinul po boku mého kamaráda Mirka Moravce na hřbitově v Chichesteru“, zavzpomínal na boje v Normandii pozdější plukovník v. v. Josef Prokopec, nositel Československého válečného kříže 1939.
Po únoru 1948 byl komunistickým režimem pronásledován, propuštěn od letectva, zbaven hodnosti a dokonce vyhnán i s rodinou z bytu. Plné rehabilitace se dočkal až o čtyři desetiletí později. Zemřel v roce 2010. Stejně jako Josef Prokopec, také Vilém Nosek, rodák z Líní ležících nedaleko Plzně, byl předválečným členem Západočeského aeroklubu. Organizace, která vychovala celou řadu budoucích leteckých es, za války sloužících v řadách britské Royal Air Force, jako byli např. Karel Pošta, Jiří Hartman nebo Václav Šlouf.

<< Zpět