./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Tenkrát ve čtyřicátém pátém

31. května 1944 ve věku 18 let a tří měsíců jsem byl povolán do armády jako třetí ze čtyř dětí. Můj starší bratr ve válce bojoval už od roku 1941. Přijel jsem do Maconu ve státě Georgia k základnímu pěchotnímu výcviku, nakonec jsem ale byl převelen do Fort Smith v Arkansasu k 16. obrněné divizi. Po bitvě v Ardenách v prosinci 1944 jsme absolvovali dlouhou cestu vlakem zpět do New Yorku. Krátce jsem se na den či dva viděl s rodinou a pak jsme jednoho velmi, velmi chladného lednového dne, v zimě doslova zalézající za nehty, nastoupili v Camp Shanks ve státě New York na vojenské dopravní lodě. Nalodění jsme provedli uprostřed noci, se vším se dělaly tajnosti a nástupní lávka byla ze všech stran krytá tak, aby nikdo neviděl, kdo na loď nastupuje. Jednotky se přesouvaly všemi směry a Strýček Sam se snažil vše co nejlépe utajit. Jedním z hesel bylo: „Užvaněný pysk, nepřítele zisk“.
Na lodi, která byla původně luxusním italským parníkem pro 1 500 cestujících, nás bylo na 7 000 vojáků. Nevěděli jsme, kam míříme, ale odhadovali jsme to na Anglii nebo Francii. Na moři jsme strávili 13 dní a pluli jsme v klikatém kurzu v konvoji 30 nebo 40 lodí. Tu a tam nás sledovala nepřátelská ponorka. Celé mi to tak trochu přišlo jako dobrodružství. Na lodi jsem oslavil své 19. narozeniny.
V únoru 1945 jsme jednoho velmi chladného dne dorazili do francouzského přístavu Le Havre. Právě tam mě osobně válka šokovala, protože z paluby lodi jsme viděli zkázu přístavu dělostřeleckými granáty, leteckými pumami a snad všemi dalšími druhy střeliva. Po vylodění nás umístili do obrovských skladů a nakonec nás naložili do vlaků. Uprostřed noci jsme v hrozném mrazu přijeli do malé vesnice v Normandii.
Poté jsem strávil několik týdnů ve Francii a Belgii jako francouzský tlumočník a pracoval u oddílu pěchoty, který měl za úkol zneškodňovat miny podél francouzského pobřeží a dohlížet na transporty německých válečných zajatců. Svůj postup do Německa jsme zahájili někdy v dubnu. Den nebo dva jsme strávili v Mohuči na řece Rýn. Pak jsme řeku překročili, zatímco celou dobu kolovala šeptanda. Nacházeli jsme se uprostřed Německa. Vstoupili jsme tehdy do jednoho koncentračního tábora, konkrétně do Dachau, a do několika pracovních táborů, kde jsme osvobodili ruské a polské vězně využívané k otrocké práci. Byli nesmírně nadšeni.
Na jednu či dvě noci jsme skončili ve velkém městě Norimberk, kde v noci působili němečtí odstřelovači. Plnili jsme strážní službu a já jsem byl součástí kulometného družstva naší roty, což byla rota pěchoty – byl jsem zařazen do roty C u 69. praporu obrněné pěchoty 16. obrněné divize. Naši rotu tvořilo přibližně 250 mužů a jejím velitelem byl kapitán Diamond z Pensylvánie. Většinu přesunu jsme absolvovali v polopásovém Halftracku.
Z Norimberku jsme vyjeli 6. května ráno. Věděli jsme, že se to blíží. Bylo chladné, deštivé, mlhavé ráno, vyrazili jsme kolem třetí hodiny a asi polovina našich vozidel zapadla do bahna. Nakonec jsme se vyprostili a pokračovali na východ zbylou částí Německa. Nakonec jsme překročili hranici Československa. Seděl jsem ve třetím nebo čtvrtém vozidle naší divize. Cestou nás zastavil civilista, který na nás zuřivě mával a volal. Tento muž nám pověděl, že ve vesničce, ke které se blížíme, je ubytována jednotka německé armády. Schovávali se v klášteře asi 15 nebo 20 mil západně od Plzně. Zamířili jsme přímo ke klášteru. Sesedli jsme z vozidel, vběhli na nádvoří, někteří hoši vnikli i do kláštera samotného. Než jsem se nadál, začali vycházet Němci s rukama nad hlavou. Byli to většinou němečtí důstojníci. Přibližně po půlhodinové přestřelce se nám vzdal útvar zhruba 250 mužů. Kromě palby odstřelovačů to byl náš první křest ohněm.
Pak jsme pokračovali do Plzně. Reakce místních občanů byla samozřejmě neuvěřitelná. Jako by tam byl milión lidí, snad jich tam ale bylo deset patnáct tisíc. Tlačili se kolem našich vozidel. Všude byly ženy s koláči, pivem a květinami a všichni volali na pozdrav či na uvítanou „Nazdar! Nazdar!“.
Najednou se za mnou ozval zvuk, který jsme neomylně poznali jako „škytadlo“ – německý automat. Na chvíli nastalo v davu naprosté ticho a pak zbraň začala odněkud střílet a všichni jsme se rozptýlili. Vběhl jsem do dveří činžovního domu, kde byli také dva moji kamarádi z jiné čety. Jeden pomáhal druhému nabít bazuku. Střílelo se ze všech stran. Zjistili jsme, že první odstřelovač pálí z věže luteránského kostela, kolem něhož jsme projeli. Přijel jeden z tanků a do věže vypálil. Vršek věže pět šest stop nadskočil a hladce znovu přistál na svých základech. Zde jsme utrpěli několik ztrát. Našeho dozorčího seržanta z kuchyně střela trefila přímo do přilby (je to opravdu zázrak), odrazila se od vnitřní strany a opět vyletěla ven. Způsobila mu povrchové zranění na celé vlasaté části hlavy. Dva týdny chodil s obvazem, který vypadal jako turban.
Před námi do města dorazilo jen několik hlídek. Kolovaly zvěsti, že se Němci přeskupují, ale tou dobou byla jejich obrana již opravdu v rozkladu. Na druhý den nám řekli, že je po válce a my dostali rozkaz vyhnat z lesů zbytky německých jednotek. Zajali jsme devět ukrajinských generálů, kteří bojovali za Německo proti Rusům, a 24 hodin jsme je hlídali. Vzpomínám si, že jeden z nich prorazil hlavou okno, aby si podřezal hrdlo, ale nezemřel. Jediné, na čem Němcům záleželo, bylo, aby nebyli posláni do Ruska, kvůli tomu, co Rusům prováděli.
Ještě asi týden nebo dva jsme v Plzni zůstali. Pak nás poslali do malého města v Sudetech v západních Čechách. Skoro všichni zde mluvili německy a měli německé předky. Německy mluvící Češi museli na rukávu kvůli identifikaci nosit bílou pásku. Češi je ponížili stejně, jako když Němci donutili Židy, aby nosili žluté pásky. To město se v němčině jmenovalo Landek. Byla to také hranice mezi americkou a ruskou okupační zónou. Byli jsme ubytováni na nějakém statku. Všichni k nám byli velmi štědří, ačkoli byli většinou německého původu. V Plzni jsem byl během svého pobytu ještě několikrát.
Vrátil jsem se do Čech už čtyřikrát nebo pětkrát. Místní lidé jsou nám vždy úžasnými hostiteli. Jsou vlídní a děkují nám tolik, až nás to téměř uvádí do rozpaků. V roce 1991 jsme s dcerou byli jeden večer během naší návštěvy docela unaveni a proto jsme zamířili zpět k hotelu, když nás zastavil jeden místní občan. Ptal se, jestli jsem veterán, a srdečně nás zval k sobě domů. Jeho manželka prostřela šunku a sýr a opět jsme byli téměř v rozpacích. Jemu bylo v době osvobození sedmnáct let a já tehdy byl o dva roky starší.

<< Zpět