./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Z Normandie do Plzně

6. června 1944, v Den D, kdy síly Spojenců vzaly útokem pobřeží Normandie a zahájily tak invazi do kontinentální Evropy, jsem se nacházel v táboře záloh v Anglii. Do armády Spojených států jsem vstoupil v březnu 1943 ve věku 18 let. Více než rok jsem poté procházel výcvikem u 106. pěší divize v Jižní Karolíně, Tennessee a Indianě. Tisíce nás byly vybrány pro doplnění ztrát způsobených válkou. Toho dne nás požádali, abychom darovali krev, což většina udělala za vtipkování, že třeba svou krev ještě dostaneme zpět.
Během krátké doby jsem se ocitl v Normandii u roty H 9. pluku 2. pěší divize poblíž města St. Lo. V zemi živých plotů byly boje obtížné a postup pomalý. Každé pole obklopovaly až dvoumetrové valy zeminy porostlé stromy a křovím, které nepříteli poskytovaly výborný obranný úkryt. Kolem 1. srpna se naše tanky konečně dokázaly uvést do pohybu a podnikly rychlý útok jižním, východním a západním směrem. Zatímco hlavní úder byl veden na východ a na jih, naše obrněné jednotky mířily také na západ do Bretaně, kde se německé jednotky stáhly do větších měst, většinou přístavních. V polovině srpna „Druhá pěší“ zahájila pohyb na západ, spojila se s 8. a 29. divizí a společně dobyly přístav Brest.
Mimo město jsme nalezli krajinu plnou živých plotů, podobnou Normandii. Postup byl opět pomalý. Měl jsem hodnost desátníka a mým úkolem bylo pomáhat seržantovi spojařů naší roty. Kladli jsme telefonní kabely mezi našimi jednotkami a zajišťovali provoz radiostanic. Když jsme se nepohybovali vpřed, vždy jsme byli „zakopáni“ – v jámách v zemi, které nám měly poskytovat alespoň nějakou ochranu před šrapnely. Jednoho nezapomenutelného dne nás ostřelovali z děl a minometů a byli jsme zalezlí ve svých dírách. Seržant Thomas, možná pět metrů ode mne, dostal přímý zásah z minometu. Zemřel téměř okamžitě.
O den dva později jsem právě dokončil rádiové vysílání na velitelství našeho praporu, když někdo zavolal naše kódové jméno. Připadalo mi, že ten člověk má německý přízvuk. Jako první mě napadla triangulace – lokalizace vysílačky použitím tří přijímačů a zanesením směrových signálů k vysílači do mapy. Měl jsem strach, že na mě přiletí mina z minometu, takže jsem vysílačku rychle vypnul a přesunul se. Až později jsem se dozvěděl, že triangulace není tak účinná a že minomety nejsou tak přesné. Volající třeba mohl být Američan s německými předky, ale neriskoval jsem.
Jindy, když jsem se na kolenou zakopával a zvedl polní lopatku, abych ji zasekl do země, mne drobná střepina do krve škrábla na levém palci. Kamarád navrhl, abych došel ke zdravotníkům, nechal si ruku ošetřit a dostal Řád purpurového srdce (za zranění v boji). Odmítl jsem s tím, že kdybych to udělal, druhý den bych to dostal přímo mezi oči.
Historická část Brestu byla obklopena obří starou zdí, která byla Němci silně opevněna. Konečně jsme však pronikli dovnitř a nepřítel se brzy vzdal. To už byl konec září. Tou dobou už byla Paříž osvobozena a válka se přesunula do okrajových částí Německa. Měli jsme pár dní odpočinku a mohl jsem navštívit městečko Landerneau, kde jsem našel pekárnu a koupil si bochník teplého chleba a trochu másla. Bylo to tak dobré, že jsem vše snědl. Pak, kolem 1. října, jsme jeli na východ – někteří vlakem a zbytek z nás v koloně vozidel. Projeli jsme Paříží, ale nezastavovali jsme. Po čtyřech dnech na cestě jsme 4. října vstoupili do Německa přibližně 10 mil východně od belgického St. Vith.
Do naší fronty na vrchovině Eifel spadala část slavné Siegfriedovy linie. V prostoru naší roty byly dva bunkry. Jeden zabralo velitelské stanoviště, druhý byl určen pro zásobování a naši kuchyni, kde pro nás kuchaři připravovali stravu. Byla to relativně klidná oblast, kde jsme sice byli pod dělostřeleckou palbou a naráželi na hlídky nepřítele, ale ne v tak velké míře. Mohli jsme doplnit výzbroj a výstroj a trochu si odpočinout. Pár mužů každý týden dostávalo dovolenku a navštěvovali Paříž nebo Anglii. V oblasti jsme zůstali něco málo přes dva měsíce, kdy nás vystřídala má předchozí jednotka, 106. divize, která právě dorazila z USA.
Přesunuli jsme se nějakých 25 mil na sever a 13. prosince jsme zahájili útok na důležitou křižovatku Wahlerscheid hned za německými hranicemi. Cílem bylo zmocnit se přehrad na řece Rour dříve, než je Němci protrhnou a zaplaví rozsáhlé oblasti pod nimi. Křižovatka byla silně chráněna mnoha bunkry. Byla třeskutá zima a my jsme utrpěli spoustu ztrát jak činností nepřítele, tak brutálním počasím. Křižovatka byla dobyta v noci z 15. na 16. prosince. Šestnáctého začala německá ofenzíva, která je známa jako bitva v Ardenách. Protože hrozilo obklíčení, velitel divize nás stáhl do prostoru Krinkelt – Rocherath – Elsenborn v Belgii a zde německý postup zpomalil. Dne 20. prosince zaslal velitel první armády veliteli naší divize telegram v tomto znění: „TO, CO VYKONALA 2. PĚŠÍ DIVIZE V POSLEDNÍCH ČTYŘECH DNECH, BUDE NAVŽDY ŽÍT V DĚJINÁCH ARMÁDY SPOJENÝCH STÁTŮ“.
Naše obranné pozice ležely podél Elsenbornského hřebenu a Němci se v naší oblasti nedostali dál. Na konci roku 1945 byl již výběžek německých sil zlikvidován a my jsme pokračovali v útoku na východ. Tehdy jsme viděli, jaké ohromné ztráty naše dělostřelectvo a letecká převaha způsobily nepříteli – spousta mrtvých, ve sněhu zmrzlých těl, která nepřítel nemohl odvézt, a nespočet zničených tanků, další obrněné techniky a nákladních vozidel.
Každý den jsme postupovali od rozbřesku do setmění, překračovali jsme řeky, obsazovali města a vesnice a likvidovali jsme odpor, na který jsme narazili. 11. února jsme byli v Bronsfeldu a velitel naší roty kpt. Higgins byl zabit dělostřeleckým granátem, který zasáhl dům, v němž se kapitán nacházel. Většina z nás jej velmi respektovala.
O pár dnů později jsme se přesunuli do jiného města a předpokládali jsme, že zde přibližně den zůstaneme. Spolu se zástupcem velitele čety jsme vešli do menšího domu, abychom zjistili, zda bude vhodný jako přístřeší pro pár našich mužů. Zástupce velitele čety mi dal rozkaz, abych zkontroloval sklep, zatímco on zkontroluje místnosti nahoře. Ve sklepě byla tma, ale hned za dveřmi jsem zahlédl něčí chodidlo v punčoše. Nohou jsem zatřásl a zeptal se, kdo tam. Odpověď v němčině mě vyplašila. Ukryl jsem se a zeptal se, jestli někdo mluví anglicky. Jeden člověk odpověděl anglicky, takže jsem nařídil, aby všichni vyšli nahoru s rukama vzhůru. Vyběhl jsem nahoru, informoval zástupce velitele čety a vyšli jsme před dům. Po chvíli vyšlo nahoru sedm německých vojáků. Velmi rádi se vzdali. Byli už válkou unaveni a čekali, až přijedeme.
K Rýnu jsme dojeli někdy 10.–11. března. Dne 21. března jsme řeku překročili v přenosných motorových člunech nedaleko od slavného Ludendorffova mostu u Remagenu. O pár dnů později jsem dostal týdenní dovolenku a několik možností, kam bych mohl jet. Zvolil jsem město Nice na francouzské Riviéře. Naši skupinku přepravila do Nice letadla C-47 armádního letectva, která byla vybavena pro převoz parašutistů. Byli jsme ubytováni v pokojích po dvou v prvotřídním hotelu s výhledem na Středozemní moře. Čisté povlečení, vlastní koupelna, strava v hotelové restauraci s bílými ubrusy a ubrousky, obsluha hotelovým personálem. Takový luxus jsme si předtím nedopřáli několik měsíců. Týden uběhl až příliš rychle, a opět jsme letěli zpět do války.
Začátkem dubna nám velmi mírný odpor, s nímž jsme se setkávali, začal usnadňovat postup. Nasedli jsme proto do tanků a dalších vozidel 9. obrněné divize a pokračovali v útoku. Zastavovali jsme pouze kvůli likvidaci případného odporu. Náš 23. pěší pluk vjel do Lipska a my jsme pokračovali na východ k řece Muldě. Již dříve bylo sjednáno, že zde zastavíme a že Rusové se zastaví na Labi asi 20 mil východně. Kdyby se byla dvě velká postupující vojska setkala čelně, došlo by k chaosu.
25. dubna vyslal náš pluk početnou motorizovanou hlídku ve snaze setkat se s Rusy. Byl jsem jedním ze čtyř mužů naší roty H z 9. pěšího v jeepu osazeném kulometem ráže 30. Měli jsme s sebou lehký tank, několik dalších vozidel vyzbrojených kulomety ráže 50 a 30 a nad námi letělo malé pozorovací letadlo. Uprostřed odpoledne jsme narazili na palbu z ručních zbraní, která vycházela z jednoho města, a palbu jsme opětovali. Mosty mezi námi a městem však byly zničeny, takže jsme nemohli pokračovat. Vrátili jsme se ke své jednotce na Muldě. Stejného dne se hlídka 69. divize jen kousek na sever od nás setkala s Rusy a zapsala se do dějin.
1. května byl V. sbor převeden z 1. armády do 3. armády a my jsme zahájili dvousetmílový motorizovaný přesun k Československu. Jeepy, nákladními vozidly a tanky jsme se pohybovali po německé dálnici, počasí bylo pro toto roční období nezvykle chladné a poletoval sníh. Poblíž české hranice jsme sesedli a zahájili jsme útok v oblasti Sudet, kde nás místní proněmecké obyvatelstvo nevítalo s otevřenou náručí. 4. května se vzdala německá 11. obrněná divize a projížděla našimi kolonami do týlového prostoru. Mimo Sudety nás Češi vítali úsměvy, výkřiky, květinami, jídlem a nápoji.
Na konci války v Evropě se část 2. divize nacházela v Plzni, další jednotky pak v několika okolních městech. 9. pěší pluk byl v Rokycanech ve směru na Prahu. 2. divize vedla přibližně měsíc zajatecké tábory a zajišťovala tábory pro vysídlené. V té době jsem byl povýšen na seržanta. Pak jsme odjeli do Spojených států na třicetidenní dovolenku, přeskupení a následný přesun do války v Pacifiku. Během dovolenky však válka skončila a byla zahájena demobilizace. Byl jsem propuštěn 25. října 1945, vrátil se domů a pokračoval ve studiích na vysoké škole.
Podle záznamů rotního seržanta měla rota H 166 mužů. S tím, jak docházelo ke ztrátám, byl stav průběžně doplňován (já jsem byl jedním ze služebně starších vojáků). Za 11 měsíců bojů jsme měli 38 padlých, 123 raněných a 107 hospitalizovaných z jiných důvodů. Dalších 39 bylo raněno, avšak zůstalo ve službě – celkem tedy 307 mužů. Spojení „svoboda není zadarmo“ tady rozhodně platí. Toto mohou potvrdit i Češi. Nedokážu si představit, jak dokázali přestát šest let nacistické okupace a pronásledování. Paměť mi sice již slábne, ale stále rád vzpomínám na pohostinnost, s níž jsme se setkali v Rokycanech a v Plzni.

<< Zpět