./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Poslední nad cílem

Dlouhých 45 let po osudném dubnovém náletu na Škodovku navštívil Plzeň a někdejší podnikové muzeum Škoda David Lustig, za války radiooperátor 547. bombardovací skvadrony 384. bombardovací skupiny, jeden z přímých účastníků závěrečné operace „létajících pevností“ proti cíli v okupovaném Československu. O průběhu své poslední mise tehdy poutavě napsal:
„Byla ještě tma, když jsme v časných ranních hodinách dne 25. dubna 1945 vylézali po probuzení ze svých ubikací. Vlhký vzduch nad Grafton Underwoodem byl prosycen ospalostí, když jsme jeden za druhým přicházeli ze tmy do tabákovým kouřem prosycené instruktážní místnosti. Posádky letadel 384. bombardovací skupiny seděly v tichém očekávání na tvrdých dřevěných lavicích. Na pódium vystoupil operační důstojník a zvedl závěs zakrývající mapu evropského bojiště s vyznačeným cílem dnešního náletu. Plzeň v obsazeném Československu, primární cíl plzeňská zbrojovka Škoda. Bude to znamenat let na devět až deset hodin. Závod má být napaden pouze při dobré viditelnosti. Když meteorolog předpověděl, že viditelnost nad cílem bude asi neomezená, hučení v sále ještě zesílilo.
Byl to můj dvaadvacátý nálet, který jsem jako radiooperátor a střelec absolvoval s 547. bombardovací skvadronou, a první let s kapitánem McCartneyem. Naše letadlo mělo letět na vedoucí pozici horní squadrony. Po vyslechnutí instrukcí pro radisty a po obdržení denního rádiového kódu a s brašnou plnou světlic jsem vyskočil na nákladní auto, které se rozjelo ve tmě a chladu k naší stojánce. Po krátké návštěvě přilehlého skladu výzbroje, kde jsem si vyzvedl hlaveň kulometu kalibr 50, jsem se vsoukal zadními dveřmi do spoře osvětleného nitra naší ,létající pevnosti‘ B-17G. Jednou z výhod vedoucího letadla bylo, že stroj byl obvykle novější a lépe vybaven oproti jiným, které již byly opotřebované válkou a nesly šrámy mnoha bojů.
Pro tento let jsem měl sdílet svůj pracovní prostor s nadporučíkem Edwardsem a jeho přístrojem pro zaměřování cíle skrze mraky. Osobně jsem nikdy nepochopil, proč se Edwards měl náletu zúčastnit, když byl vydán rozkaz bombardovat pouze vizuálně. Přes tuto neobvyklou zátěž, zařízení pro rušení radarů a obvyklých 1 500 kg bomb, nás naše čtyři motory značky Pratt & Whitney vytáhly do tmavého nebe dříve, než jsme přejeli rozjezdovou dráhu. Když jsme vystoupali do výšky, díval jsem se na dvoubarevné světlice, které se rozprskly nad námi a které jsem vystřelil, aby identifikovaly naše letadlo jako vedoucí pro dalších jedenáct letících za námi.
Když jsem provedl obvyklé procedury s rádiem, pokusil jsem se zmírnit napětí poslechem hudby, kterou vysílala BBC. Místo hudby jsem však vyslechl hlášení, které otřáslo mými nervy. Rozhlasová stanice BBC přinesla zvláštní předběžnou výstrahu Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil určenou dělníkům ve Škodovce: ,Opusťte závod a zůstaňte venku, neboť bombardovací letadla jsou na cestě, aby zaútočila na vaše závody‘. Byl to první nálet takto oznámený. Ihned jsem se o své překvapení podělil s ostatními devíti ,šťastnými‘ členy posádky. Jejich poznámky nelze otisknout.
Naše stíhačky P-51 chránily vždy skoro se zárukou náš hromadný přílet nad cíl. Nicméně toto oznámení, které vedlo nacisty k posílení protiletecké obrany, měnilo dosti krutě naše vyhlídky na hladký průběh bombardování. Teprve nyní jsme chápali příkaz ,bombardovat pouze viditelné cíle‘. Vrchní velitelství přikázalo šetřit české životy a to i za cenu našich vlastních. Ať tomu bylo jakkoliv, byli jsme již ve výšce 21 800 stop a byl skoro dokonalý jarní den, když jsme se dostali nad iniciační bod.
V několika málo minutách se na straně mého levého okna začaly objevovat černé obláčky. Náhle se letadlo začalo po celé délce otřásat blízkými výbuchy. Střepiny granátů se odrážely od lesklého hliníkového povrchu jako kroupy od plechové střechy a já jsem se skrčil hlouběji pod svoji ocelovou přilbu a neprůstřelnou vestu. Intenzita střelby byla neuvěřitelně silná, když mlčení našeho spojovacího telefonu přerušil hlas bombometčíka: ,Deset, devět, osm, sedm, šest‘, jeho pomalé počítání se zdálo být nekonečné, ,pět, čtyři, tři, dvě, jedna‘. Pak se ale ozvalo: ,Otoč to, Macu!‘ a pilot poslušen výzvy svého bombometčíka prudce naklonil letoun, aby ho vyvedl z dosahu protiletadlové palby. Moje netrpělivě očekávané dvaadvacáté hlášení ,Pumovnice je prázdná!‘ bylo odloženo.
V okamžiku, kdy naše squadrona udělala široký oblouk směrem k výchozímu bodu, vyplnil mé pravé okno neuvěřitelný pohled. Stovky létajících pevností v sevřené formaci, pomalu a bez přerušení pronikaly vpřed k mohutné, zdánlivě nehybné a hustým kouřem naplněné kouli explodujících protiletadlových granátů. Náhle byl tento skoro poklidný pohled přerušen, když se jedna ,Sedmnáctka‘ rozlomila a dlouhé jazyky oranžových plamenů a černého kouře doprovázely její padající trosky z tohoto zmučeného kousku oblohy. Přestal jsem počítat otevřené padáky členů posádky, když další letadlo směřovalo k zemi se stopou černého kouře. Teď mi byla naše prekérní situace jasná. Zoufalství, které jsem cítil, když jsme s monotónním hučením nalétávali znovu na cíl, se mi od té doby nesčetněkrát vracelo v paměti.
Stupňující se protiletadlová palba u mne vyvolala pocit mrazivého pekla. Natáhl jsem ruku a vypojil kabel mé vytápěné kombinézy – pot mi tekl v proudech po těle. Pohlédl jsem na Edwardse, očekávaje uklidňující úsměv, ale vše, co jsem uviděl, byla postava skrčená pod přilbou a přilepená k obrazovce radaru. Letadlo nadskakovalo se znepokojující pravidelností a údery i odrazy střepin stále sílily. Náhle bylo ticho v telefonu přerušeno navigátorovým křikem: ,Dostanou nás Macu! Udělej úhybný manévr! Udělej úhybný manévr!‘ Nikdy nezapomenu na chladnou, jakoby ospalou McCartneyovu odpověď: ,Fisher je velitelem, Schultzi, Fisher je velitelem!‘ Po chvíli Fisher začal odpočítávat: ,Deset, devět, osm…‘
S levým ukazováčkem na spoušti kamery jsem otevřel překližkové dveře nad rozevřenou pumovnicí. Bylo to neskutečné! Pod námi byla poklidná, zelená, sluncem zalitá česká krajina, plující pomalu pod bílými beránky s hrozivými explozemi protiletadlových granátů mezi nimi. Zvonivé brnknutí velké střepiny granátu, která sjela po 250liberní bombě zavěšené v pumovnici, přerušilo tuto fascinující podívanou. Instinktivně jsem přirazil dveře. Později jsme se často smáli falešné bezpečnosti, kterou pro nás představovaly překližkové dveře. Další velká střepina se prorvala přepážkou a dřevěnou podlahou u mých nohou. Přesvědčen o tom, že nás mají dělostřelci na mušce, přitáhl jsem si padák pod neprůstřelnou vestou a položil si nohy na měřič frekvence pod stolem. Fisher udržoval letadlo zmítající se pod údery ve směru a pokračoval v odpočítávání: ,Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna‘ – a pak se ozvalo opět neuvěřitelné: ,Otoč to, Macu, otoč to!‘
Skoro kolmá zatáčka vpravo nás dopravila mimo střelbu, když se naše Flakem rozptýlená squadrona na třetí pokus ze široka obrátila a zamířila k cílovému bodu. Lehké mraky zabránily Fisherovi v pohledu na cíl již podruhé a přesně podle rozkazu nechtěl ohrožovat civilní obyvatelstvo.
Vyčerpaný a smířený s osudem jsem sledoval panorama zkázy, když jsme se dostali nad cílový bod potřetí. Zatímco při prvním útoku jsme byli vedoucím letadlem, ocitli jsme se nyní na samém konci a modlili jsme se, aby protiletadlová obrana vyčerpala svoji munici dřív, než budeme opět nad zbrojovkou. Neměli jsme však to štěstí! Tím, že jsme byli poslední squadronou na poledním nebi, stali jsme se ideálním a prakticky jediným cílem tohoto třetího pokusu, při kterém tuhla krev v žilách. Opět se otevřela pumovnice, Fisher začal odpočítávat, zase začalo bušení a dunění. Věděli jsme, že buď splníme úkol, nebo zemřeme. Rezerva pohonných látek klesala a dostat se domů by se mohlo stát vážným problémem. ,Tři, dva, jedna – spustit bomby!‘ Naše modlitby byly vyslyšeny.
Když poslední z našich dvanácti 250liberních bomb opustila pumovnici, uhodil jsem do pákového spínače kamery a stiskl tlačítko telefonu. ,Pumovnice je prázdná! Pumovnice je prázdná!‘ Zavěsil jsem, zatímco pilot McCartney prováděl s letadlem manévry, aby unikl dělostřelecké palbě. V té chvíli ožil telefon v mé přilbě: ,Bombometčík radistovi – hlavní cíl bombardován – výsledky velmi dobré!‘ Rychle jsem bombometčíkovu informaci zakódoval, spojil se s naší základnou a vyťukal zprávu o našem úspěchu.
10 hodin a 15 minut po startu jsme podávali našemu zpravodajskému důstojníkovi hlášení o průběhu akce, vyčerpáni a s otlačeninami od kyslíkových masek, které rámovaly naše unavené tváře. V našem letadle bylo přes padesát děr. Jeden granát, patrně ráže 37 mm, se provrtal celým hlavním nosníkem pravého křídla, aniž explodoval. V opačném případě by průběh našeho posledního letu nebyl býval nikdy vyprávěn.
Pokud vím, byl to poslední strategický úder 8. letecké armády ve druhé světové válce. Patrně jsem také vysílal poslední zprávu o náletu 8. letecké armády.“

<< Zpět