./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Příběh veterána

Když jsme v podvečer 7. května 1945 dorazili do Plzně jako součást 2. pěší divize, přivítali nás ti nejvděčnější, nejrozjásanější lidé, jaké jsem kdy viděl. Jejich vděk se projevoval mnoha způsoby, avšak tři z nich mi obzvláště utkvěly v paměti: koupel, postel a čisté oblečení. Ti laskaví lidé nás zvali do svých domovů, ženy dlouhé hodiny praly a žehlily naše uniformy a další oblečení, abychom se mohli opět cítit jako lidé mezi lidmi. Já jsem to vnímal jako neskutečně šťastné období. Německo bylo poraženo, válka v Evropě skončila a my jsme se těšili, že se brzy vrátíme domů za svými rodinami a přáteli. A lidé v Plzni, kteří déle než šest let trpěli pod okupační nadvládou cizí mocnosti a následně vydrželi i bombardování spojeneckých vojsk, se k nám chovali s tím největším obdivem a úctou. Naše vojenské povinnosti byly relativně malé. Mohli jsme chodit na různé večírky a společenské události, měli jsme na to spoustu času. Naše myšlenky už nebyly soustředěné na válku a mohli jsme využívat různé možnosti odpočinku.
Ale můj pobyt v Plzni nebyl jen časem volna. Kromě svých běžných povinností velitele čety jsem byl společně s dalšími poručíky pověřen zvláštním úkolem – příjmem a kontrolou německých vojenských zajatců. Snažili jsme se zjistit, kteří z nich jsou příslušníky SS, a v některých případech jsme řadové vojáky propouštěli, aby se mohli vrátit do svých domovů. Tato naše práce a dva šťastné týdny v Plzni skončily bez varování, když byla naše jednotka převelena na demarkační linii – vstříc Rusům. Zhruba ve stejnou dobu nám také řekli, že 2. pěší divize bude povolána do Tichomoří, aby pomohla dobojovat válku s Japonskem.
Cesta nákladním vozem z Plzně na demarkační linii trvala relativně krátkou dobu. Velitelství jednotky bylo ve vesnici Stupno a moje četa o zhruba 40 mužích byla přidělena na hlídání silničního kontrolního stanoviště v nedalekých Kříších. Obdobně jako v Plzni nás ubytovali v rodinách.
Rozkazy od našeho velitele byly stručné a jasné – nesměli jsme přejít na druhou stranu a nesměli jsme dovolit Rusům přejít na tu naši. Jako velitel čety jsem ani nepředpokládal žádný problém; vždyť Američané a Rusové byli spojenci. Četa měla k ruce dva Shermany. Tanky měly stanoviště na úzké silnici na kopci u vesnice. Z této pozice jsme viděli jen hřebeny střech na domech v nedaleké vesnici Břasy, kde byli Rusové.
Zatímco jsme hlídali naše stanoviště, přišel jsem dvakrát do kontaktu s ruskými vojáky. První prověřil mou vůli, ten druhý zase mé reflexy. Jednoho dne za námi na naše tankové stanoviště přijel v malém automobilu ruský kapitán se dvěma „soudruhy“. Jeho motiv nebyl úplně jasný, ale chtěl navštívit dům asi 150 metrů za čárou na naší straně. Zdvořile jsem ho odmítl a vysvětlil jsem mu své rozkazy. Tanky byly „na čáře“, kterou jsem mu nemohl dovolit překročit. Po hodně dlouhé debatě navrhl ruský kapitán řešení té patové situace – popojet s tanky o 150 metrů do našeho území. Tanky se však ani nehnuly z místa a kapitán a jeho kamarádi nespokojeně odjeli a už se nikdy nevrátili.
Jindy zase – když jsem se věnoval své četě, za mnou přišel náš radista/telefonista, který uměl trochu rusky. Řekl, že by se mnou rád hovořil ruský poručík a že čeká u velitelského stanoviště. Spěchal jsem tedy za ním. Požádal mě o povolení nechat projít několik ruských vojáků kolem vesnice – vysvětloval, že se jedná o přesun z vojenské nemocnice zpět k jejich jednotkám. Zeptal jsem se: „A kde jsou teď?“ On jen ukázal rukou a řekl: „Támhle.“ Otočil jsem se a uviděl asi 200 zádumčivých ruských vojáků sedících u cesty nedaleko od naší strany linie. Vypadalo to, že se poručík snažil zkrátit si cestu ke svému cíli – nebo zabloudil. Řekl jsem mu, ať rychle projde se svými muži vesnicí. Zdálo se, že ho to potěšilo. Mě nakonec hlavně potěšilo, když zmizeli přes kopec za vesnicí směrem na Břasy.
Naše služba na demarkační linii skončila 7. června. Přijela nás vystřídat jiná americká vojenská jednotka a my jsme odjeli nákladními auty do Radonic. Byl to začátek naší dlouhé cesty do amerického přípravného tábora, kde jsme měli čekat na vyslání do Tichomoří. V Radonicích jsme bydleli opět u vesnických rodin, a jak jsme jen čekali na další přesun, měli jsme možnost sledovat jejich běžný život. Stále mám v paměti idylickou scénu, jak mladá česká dívka s dlouhým prutem v ruce jemně navádí své hejno hus k rybníku. Ve vesnici jsme strávili jen 10 dní.
Dne 17. června jsme odjeli z Radonic pryč z Československa. Asi o pět týdnů později, když jsme ujeli v nákladních autech, ve vlaku, lodí a zase ve vlaku asi 8 tisíc kilometrů, jsem konečně dorazil domů. To, že jsem byl opět se svými a že jsem měl v kapse podepsanou propustku, mi na čas vytlačilo z hlavy myšlenky na to, že naše válka proti Japonsku stále probíhá a že se musím po dovolence opět hlásit u své jednotky v Texasu.
Během dovolenky, zatímco jsem odpočíval se svou ženou na plážích Severní Karolíny a těšil se ze srpnového počasí, nás zastihla ta skvělá zpráva, že Japonsko souhlasilo s kapitulací. Nicméně ani konec války s Japonskem nic nezměnil na mé povinnosti hlásit se do služby v Texasu. Okamžitě poté, co jsem přijel do Texasu, jsem se dozvěděl, že 2. pěší divize nebude převelena do Tichomoří a že v co nejbližší době dojde k demobilizaci milionů amerických vojáků. Využil jsem možnosti demobilizace a s lehkým srdcem jsem odložil svoji uniformu – ani by mě tehdy nenapadlo, že ji za několik měsíců obléknu znovu a stanu se vojákem z povolání.
Když jsem se už coby profesionální voják dostal v roce 1961 do Německa, měl jsem možnost pohlédnout směrem na východ přes tu nepřirozenou hranici… viděl jsem nádhernou krajinu. Věděl jsem, že „tam“ žijí ti vděční Češi – lidé, kteří na mne v květnu 1945 tak zapůsobili. Tehdy se nejevilo vůbec pravděpodobné, že bych se s těmito báječnými lidmi ještě někdy setkal.
Ačkoliv se to tenkrát jevilo hodně nepravděpodobně, Plzeň jsem opět navštívil. Se svou ženou jsem tam v roce 1994 zavítal na krátkou návštěvu – abych si vybavil vzpomínky na lidi a místa, kde pro mne skončila druhá světová válka. Bohužel jsem nedokázal najít adresu, kde jsem v roce 1945 bydlel. Ale dozvěděli jsme se o oslavách plánovaných na rok 1995.
Do Plzně jsme se opět vrátili v květnu 1995, abychom se účastnili oslav, a snažili jsme se najít lidi, kteří k nám v květnu 1945 byli tak laskaví. Po skončení oslav jsem tedy pokračoval v pátrání; také díky pomoci skvělé tlumočnice, paní Kamily Velkoborské, jsem se po letech opět shledal se dvěma hodnými, laskavými dámami, které stále bydlí v Jablonského ulici – kde jsem v květnu 1945 byl ubytován já. Tyto dámy a jejich rodiny nám – mně a mým kolegům vojákům – tehdy věnovaly tolik, co ani asi samy netušily: pohodlí a pocit, že jsme vítáni.
Mé opětovné shledání s děvčaty z Jablonského ulice bylo jedním z vrcholných okamžiků mého života. Ony na mne nezapomněly! Dokonce si mne pamatovaly tak dobře, že jsem se až bál, co jsem tehdy musel vyvádět, že to ani za padesát let nebylo zapomenuto. Bylo mi hned lépe, když se dámy o mém chování na konci války vyjádřily pochvalně. S „dobrým vysvědčením“ od nich jsem se poté mohl vracet do Plzně stále znovu a znovu a prožívat opět ten krásný pocit, který jsem měl i v květnu 1945.

Epilog
Moje žena a já jsme se od roku 1994 do Plzně podívali bezpočtukrát – a ten krásný pocit je s každou návštěvou, kdy se shledáme se starými přáteli a nacházíme nové, ještě silnější. Někteří naši přátelé bydlí v Kříších, kam 23. května 1945, po odpočinku v Plzni, byla povolána naše četa ke hlídání demarkační linie. Z tohoto důvodu jsou i Kříše pro mne drahým místem.
Díky pomoci další skvělé tlumočnice, slečny Patricie Kraftové, jsem se mohl setkat s panem Václavem Mudrou z Kříšů. Když jsem s ním a s jeho rodinou rozprávěl o událostech května 1945, podařilo se mi v paměti vyplnit mnoho prázdných míst o té krátké době, kterou jsem před 64 lety strávil s českými lidmi.
Tyto vzpomínky se mi vracejí pokaždé, když navštívím Patton Memorial Museum. Jsem velmi rád, že město Plzeň toto muzeum zřídilo. Vedle toho, že se jedná o hmatatelný symbol našeho historického přátelství, je muzeum i domovem stálých sbírek stovek předmětů z doby druhé světové války, které přinesli v roce 1945 do západních Čech američtí vojáci. Jsem také velmi rád a považuji za čest, že mezi těmito exponáty jsou i mapy, které jsem 7. května 1945 do Plzně přivezl já.


<< Zpět