./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Osobní vzpomínky na druhou světovou válku

Před 69 lety napadli Japonci havajský Pearl Harbor a Spojené státy v důsledku toho vstoupily do války s mocnostmi Osy, tedy s Německem, Japonskem a Itálií. Byl jsem v té době v posledním ročníku střední školy v městečku Minatare v západní Nebrasce. Otec pracoval v místním cukrovaru (byl veteránem první světové války), matka byla klavíristka a učila mnoho místních dětí. Bratru Bryceovi bylo 24 let a pracoval jako elektrikář. Byl ženatý, měl tři děti a nastoupil k námořnictvu, kde sloužil dva roky. Můj další bratr, dvacetiletý Jack, také nastoupil k námořnictvu a zůstal v něm od druhé světové války až do Korejské války.
Mně bylo sedmnáct let, když jsem vstoupil do Armády Spojených států, a sloužil jsem zde poté tři roky, polovinu z toho v Evropě. Ve Fort Knox ve státě Kentucky jsem prošel deseti týdny základního výcviku, dvěma týdny bojového výcviku a deseti týdny výcviku údržby motorových vozidel. Poté jsem se dostal do Camp Chafee v Arkansasu, kde se vytvořila 16. obrněná divize. U 13. praporu technického zabezpečení jsem sloužil v útvaru pro náhradní díly a prošel výcvikem pro řízení všech vojenských vozidel od motocyklů až po tanky. Vozil jsem nejvyšší důstojníky, převážel opravená vozidla zpět k útvarům, doručoval na motocyklu depeše a jezdil s podvalníkem pro nefunkční tanky k opravě.
Z USA naše jednotka odjela z Camp Shanks ve státě New York. Plavba do Le Havru trvala dva týdny. Následovalo přeskupení v prostoru Rouenu a Forges Les Eaux a příprava k přesunu přes Francii, okraj Belgie a Německo (Saarbrücken, Mohuč, Würzburg, Norimberk atd.). Všechna tato města byla nesmírně zničena, zejména Norimberk. Jak jsme se spolu s několika pěšími divizemi blížili k československé hranici, dostalo se 16. obrněné divizi cti stát se první americkou jednotkou, která vstoupí do západočeské Plzně. Ačkoli nepřátelský odpor již značně polevil, situace byla stále nebezpečná. Vítali nás lidé v krojích a nedbajíce na vlastní bezpečnost nabízeli nám dary, pivo, květiny atd. Byl to nádherný pocit, vidět, že válka brzy skončí!
Náš prapor byl z neznámého důvodu přesunut mimo Plzeň do prostoru nad městem, odkud jsme viděli a slyšeli hudbu a skupiny lidí slavících dlouho do noci. Po několika dnech byla naše jednotka z Plzně nakrátko přesunuta do dalších měst a obcí a následně do Německa do oblasti nedaleko Norimberka. Tady jsme se měli připravovat na přesun do Pacifiku a invazi do Japonska. Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki však naštěstí válku ukončilo. Místo toho nás tedy poslali domů.
Po návratu jsem přijal místo na poště, které bylo sice dobře placené, ale nijak zvlášť podnětné. Protože mne stále zajímal sport, nastoupil jsem na školu Chadron State College, kde jsem hrál americký fotbal a baseball s cílem stát se vyučujícím trenérem a hrát poloprofesionálně. Po dokončení studia na vysoké škole jsem učil a trénoval. Působil jsem také jako ředitel školy a školní inspektor.
V roce 1990 jsem se v inzerátu v časopise Nebraska Legion Magazine náhodou dočetl, že město Plzeň hledá americké veterány, kteří ve městě sloužili v roce 1945, a zve je na „Slavnosti svobody“. Jen jsem si pomyslel, že by to bylo příjemné, a časopis jsem odložil. Čím víc jsem však nad tím později přemýšlel, tím víc jsem si říkal, že bych měl jet. A že to byl pořádný zážitek! Jen o své cestě v roce 1990 bych mohl napsat celou knihu, a to se nyní už popáté vydávám do země a za lidmi, které mám rád téměř stejně jako svou vlast.
Česká republika je překrásná země s báječnými lidmi, kteří jsou vždy ochotni nabídnout všemožnou pomoc. První rok jsem byl hostem rodiny Aleše Fraňka, která mi poskytovala stravu a ubytování a seznámila mne s jazykem, zvyky i s městem a jeho představiteli. Setkal jsem se s prezidentem České republiky Václavem Havlem, ministrem financí Václavem Klausem, primátorem Loukotou a samozřejmě s velvyslankyní Shirley Temple Blackovou. Byl to úžasný zážitek a také všichni lidé v menších městech a obcích, které jsem navštívil, byli skvělí.
Mnoho veteránů, kteří se návštěv účastnili začátkem devadesátých let, již není mezi námi, včetně mého nejlepšího přítele (Billa Stephensona) ze střední školy, který cestu podnikl jen jednou. Další přítel z výcviku, George Thompson, však stále jezdí. Pokaždé navštěvuji malá města a obce a bydlel jsem u mnoha rodin. Náš domov v západní Nebrasce bude našim českým přátelům vždy otevřen. Město Wilber v Nebrasce je hlavním městem Čechů ve Spojených státech a každý rok se zde konají české slavnosti. V Nebrasce se totiž usadila spousta Čechů.

<< Zpět