./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Bojoval jsem u „Šestnácté obrněné“

Moje rodina se přistěhovala do USA v roce 1927 na základě přistěhovaleckých kvót přidělených Dánsku. Mně tehdy bylo sedm let. Vyrostl jsem ve čtvrti Great Neck na Long Islandu v New Yorku. Můj starší bratr Fred (*1912) sloužil u 13. obrněné divize v Kalifornii. Přesvědčil mě, abych se k jeho jednotce připojil, civilistou jsem ale zůstal až do r. 1943. Poslali mě do Fort Knox v Kentucky k základnímu výcviku. Poté jsem tři měsíce pracoval jako zbraňový instruktor a dalších šest měsíců jako instruktor řidičů tanků. Pak jsem byl převelen k 16. obrněné divizi jako mladý kádr. Dostal jsem se do školy pro tankové mechaniky ve Fort Knox, ale rozhodl jsem se být řidičem tanku.
A pak jsme se nalodili. 13. a 20. obrněná divize byly ve stejném konvoji, který se společně s naší „Šestnáctou obrněnou“ přeplavil přes Atlantik. Tank jsem dostal v Rouenu v Normandii. Měl najeto jen 11 mil. Když skončila válka, měl natočeno už 1 000 mil. Naše jednotka byla dočasně přidělována pěším divizím, které potřebovaly pancéře. Celou divizi jsme dali dohromady až v německém Norimberku. Když jsem viděl všechny ty tanky pohromadě, cítil jsem se bezpečněji. Jako tanková divize jsme postupovali rychleji a byli jsme většinou v místech za nepřátelskou linií, kde bylo klidněji.
Na československou hranici jsme se dostali asi 4. května v blízkosti německého Waidhausu. V Sudetech viselo z každého okna prostěradlo. Té noci jsme spali v domě, který poškodilo jedno z našich 105mm děl. Dalšího rána jsme pokračovali na Plzeň. Bylo to poprvé, kdy nás lidé přátelsky vítali. Na jedné ze zastávek mi nějaká Češka chytila tváře do svých dlaní a něco mi česky říkala. Zeptal jsem se nabíječe Krawického, který mluvil polsky, co mi ta žena povídá. Prý řekla: „Jste ten nejzdravěji vypadající člověk, jakého jsem kdy viděla.“
Vedoucí tank dostal zásah z 37mm kanónu, který utrhl asi 75 pásových spojek navařených na přední části tanku. Ta hromada železa spadla na ulici vydlážděnou kočičími hlavami. Tank za tankem ji pak zamačkával hlouběji a hlouběji, až vznikla velká díra, takže se silnice stala pro kolová vozidla neprůjezdná. Konečně jsme dosáhli Plzně. Škodovy závody stále pracovaly. Zaparkovali jsme před továrnou, zatímco naši důstojníci vešli dovnitř, aby výrobu německého válečného materiálu zastavili.
Cestou do centra města házeli lidé z pekařství na každý tank pecen chleba. Byl tak dobrý! Když jsme dojeli na náměstí, nepřítel na nás zahájil palbu, a to dokonce i z kostela. Střelbu jsme opětovali z našeho velkorážního kulometu kalibru .50 a z malých zbraní. Na fasádách jsme nadělali pěknou paseku. Pak jsme vyrazili jižním směrem na Bory. Lidé na nás křičeli, že asi minutu před námi projela německá kolona. Dostihli jsme ji asi 3 míle od Plzně a zajali nějakých 125 mužů. Tankisté běžně vojáky do zajetí neberou. Posádku tanku jsme nemohli postrádat, takže úkolem odvést je zpátky do Plzně byl pověřen kuchař.
Noc poté jsme rozestavěli tanky do kruhu na volném prostranství. První seržant řekl, že válka skončila, a my jsme si mohli sundat boty a spát ve spacácích. Na druhý den ráno na nás seržant hvízdl. Zvedl jsem hlavu a uviděl asi sto žen s tácy plnými jídla. Jedna z nich mi teplou žínkou omyla obličej a ruce, další mi položila do klína tác, na kterém byl talíř se šunkou a vejci a pečivo. Jiná mi nalila hrnek kávy a skleničku jablečné šťávy. Jedna mi dokonce podpírala záda. Tak vděční byli zdejší obyvatelé.

<< Zpět