./index.php?menu=calendar
 
Rychlý výběr dne
0


Výběr pořadového čísla dne od vylodění. Pro zvolení posuňte symbol do požadované pozice.

Vánoce v Ardenách

Seděli jsme s Tomem Mullinsem v malé kavárně ve stínu nádherné katedrály v Métách, popíjeli jsme pivo a vychutnávali si pomyšlení na měsíční odpočinek. Takový luxus! Představovali jsme si teplá jídla a kavalce, na kterých budeme spát ve starých francouzských kasárnách, které musel nepřítel opustit. Němci se z města stáhli ve spěchu a ponechali je téměř nedotčené. Po třech měsících v čelní linii u 3. armády generála Pattona jsem dávno překonal běžně předpokládanou životnost prvního průzkumníka u roty G a byl jsem převelen ke zdravotnické jednotce 2. praporu 104. pěšího pluku od „Dvacáté šesté pěší“, kde jsme s Tomem působili jako zdravotníci. Jako takoví jsme nemuseli procházet drilem a pitomostmi, které byly ukládány běžným vojákům. Byli jsme volní a hodlali jsme si to důkladně užít. Po uplynulých náročných měsících u průzkumníků to byl splněný sen.
Sen však rázem skončil příjezdem statného seržanta, který zařval: „Poslouchejte, chlapi. Tohle je rozkaz. Hlaste se u svých jednotek – okamžitě!“. To bylo všechno, ale nic dobrého to nevěstilo. Na velitelství zdravotnických jednotek nám řekli, abychom si sbalili, protože se vyráží hned druhý den ráno. Kolovaly nesouvislé informace o německém průlomu severně od nás. Nic nenasvědčovalo rozsahu toho, co se ve skutečnosti dělo. Druhý den, 22. prosince 1944, nás v šest hodin ráno naložili na nekryté náklaďáky. Toho dne byla třeskutá zima, taková, že ocelová konstrukce náklaďáku vám podrážkami bot vysávala z těla teplo; taková, že mi z toho slzely oči. Tiše jsem trpěl ve skupině cizích chlapů z roty, do které jsem byl nově převelen.
Po několika hodinách kolébání řada nákladních vozů zastavila a my se vydali vpřed husím pochodem po krajnici. Silnice vedla mírně zalesněnou krajinou, která byla pokryta popraškem sněhu. V jednu chvíli se ke mně zezadu dostala zpráva, „jede generál.“ Otočil jsem se právě včas, abych koutkem oka zachytil projíždějícího generála Pattona. Sobě vlastním, nezaměnitelným způsobem stál v pozoru vpředu ve svém jeepu, na boku pouzdro se zbraní, jednu ruku na horním rámu čelního skla a druhou nám salutoval. Nakonec to bylo jedinkrát, co jsem ho viděl. A byl to zážitek!
Pokračovali jsme po cestě s 2. praporem v čele, dokud jsme nenarazili na Němce, kteří po stejné cestě přicházeli opačným směrem. Strnuli jsme a oni také. Přišla zpráva, že na začátku řady je raněný, takže mě nabrali do zdravotnického jeepu a jelo se dopředu. Zastavili nás před zatáčkou a řekli nám, že raněný voják je na silnici za zatáčkou – nic víc. Čapli jsme s Mullinsem nosítka, zamířili dál po cestě, a opravdu tam ležel. Byl stále naživu, takže jsme ho naložili na nosítka a zamířili zpět. Celé to bylo trochu děsivé – jak tam jeep zastavil, celá rota za zatáčkou, a jen my dva vyslaní vpřed. Vše vyšlo najevo, když jsme došli zpět ke své rotě. Velící seržant mi tiše řekl: „To teda máte kuráž, chlapi, vlézt takhle před tank.“ Neřekl jsem na to nic. Tank jsem ani neviděl. Pořád přemýšlím, jestli nás viděl a nechal nás sebrat raněného. Tahle verze se mi líbí.
Až o pár dní později jsme se dozvěděli, co se opravdu děje. Němci zahájili svými údernými jednotkami protiofenzívu proti řídce obsazené části naší fronty a vyrvali do území obsazeného spojenci velký trojúhelník o hloubce padesáti mil. Nás ze třetí armády poslali na sever, abychom zamáčkli jižní část tohoto výběžku a vystřídali obklíčenou 101. výsadkovou divizi v Bastogne. První svátek vánoční přišel k mému praporu velmi poklidně. V terénu nás k večeři počastovali teplým krocanem se všemi přílohami a kaplan odsloužil krátkou mši. Část dne jsem strávil ošetřováním ran německých vojáků, kteří byli zajati nebo kteří se vzdali, a hovořil jsem s nimi svou středoškolskou němčinou. Byla to hrozná snůška existencí, staří chlapi i mladí, někteří i mladší než já, tehdy devatenáctiletý. Tohle nebyly úderné jednotky, které útok vedly, ale zbytky mužských obyvatel Německa, které byly vrženy do boje v zoufalé snaze udržet linii. Na válku neměli žaludek a byli rádi, že už mají po ní. Do toho jsem se dovedl vžít.
Do Mét jsem se k vysněnému měsíčnímu odpočinku vůbec nevrátil. Místo toho mě čekala dlouhá zima ve velmi chladné zemi.

<< Zpět